Report z koncertu Biosphere od Myclicka

Jasně daná pravidla.

Otevření brány v půl osmé, konec v deset kvůli rušení nočního klidu, prostor pro dva projekty. Tak zněla základní fakta pro čtvrteční večer s datem 19. ledna 2006. Do téhle rovnice už zbývalo dosadit jediné. V kolik má člověk dorazit, aby o nic nepřišel a zároveň nestrávil čas čekáním ve frontě stejně zanícených nadšenců. Zase špatně. :) Deset minut před osmou dlouhatánský had v předsálí naznačoval, jak důležitý pro Prahu (a nejen pro ni) příjezd norského jednočlenného projektu vlastně je a kolik tu má Geir Jenssen za svou čtrnáctiletou hudební dráhu pod převlekem Biosphere příznivců. Ještě, že naše milované Radio Akropolis je tak blízko. Použil jsem malou lest, svršky odložil zde a pak už jsem se mohl naplno oddávat vábení ambientní muziky. Ještě malá zastávka v Divadelním baru pro doplnění pitného režimu a vzhůru do Hlavního sálu.

Tak kampak si dneska půjdeme pokecat? V Akráči je prima koncert!

Je osm hodin a ono už se skutečně hraje! Role předkapely nebo spíše dvoučlenného předprojektu připadla na pro mě doteď neznámou a dosud neslyšenou formaci Kora Et Le Mechanix, kde pod cizojazyčným názvem můžeme vypátrat hloubající autory Michala Kořána a Filipa Homolu. Sál nebyl plný do posledního místečka, ale řekněme třeba do předposledního, přičemž na pódiu se jednalo o sehranou práci čtyř rukou střídavě položených na klaviaturách a roztodivných mašinkách a dvou skloněných hlav, bedlivě sledujících každé šustnutí, zahoukání a skřípnutí, které by snad vybočovalo z předem očekávané reakce. Popravdě řečeno, pro člověka, který tráví většinu času na nejrůznějších tanečních akcích s diktátem automatických bubeníků a vlnícími se těly, byl příchod do sálu poměrně šokující. Představte si v tu chvíli tři stovky stojících solných sloupů, ticho jako v kostele a z reproduktorů se linoucí táhlé plochy, které vám při delším poslechu, když povolíte uzdu své představivosti, slepují dohromady skládačku jednoho bájného světa kdesi daleko v neprobádaných galaxiích. Jak se dalo předpokládat, najít stoprocentní ticho a navíc tady v Praze je věcí takřka nemožnou. Rušivými elementy tak byla "hudba mimo mísu" doléhající sem z Malé scény (kde barmani rozhodně nechtěli být na tichém pracovišti), ale (a co bylo daleko horší) spousta návštěvníku si sem přišla také popovídat o tom, kde že se to o víkendu zhulili jako prasata, jestli už tomu dotyčnému poslal SMSku, zda se ten soubor podařilo rozbalit, co je třeba koupit k večeři, či co včera dávali v bedně. Těžko říct, kdo by měl být v tuto dobu více tolerantní, ale je jen opravdu škoda takhle předskakujícímu umělci, který většinou do své vypiplané náplně vložil i kus svého srdce, opovrhovat. Co se týče samotné hudební produkce, omluvte moji neznalost, každý ten tón byl pro mě poprvé slyšeným, každá ta plocha nová a jednotlivé skladby anonymní. Přesto jsem měl ze zvuku, který nás tu všechny objímal, hodně dobrý pocit a příjemně po těle i na duši. Je snad potřeba k jednomu čtvrtečnímu večeru něco více? Oba pánové na svých nástrojích preludovali přibližně do půl deváté, následovala kratičká pauza, kdy se lid Akropolský rozprchl občerstvit a pro mě to znamenalo jediné – přesun za lepším místem. Jednak balkóny s kovovou konstrukcí v basech jemně drnčely a druhak jsem chtěl mít zážitek hezky ve stereu. A kde, že bývá ten zvuk nejlepší? Většinou u zvukaře, takže vzhůru do druhé třetiny sálu.

From Tromso To Prague and back.

Ve tři čtvrtě na devět světla v sále opět potemněla a dva pány s mašinkami vystřídali dva pánové s mašinkami. Pravá část středu pódia patřila nádobíčku Geira, tu levou si pro sebe zabral vysoký holohlavý muž, který měl na starosti projekci, jako nutnou součást tohoto vystoupení. A pak se teprve začaly dít věci! Kdo tvrdí, že živé vystoupení jednoho člověka schovaným za monitorem je neuvěřitelně nudné, ten by měl vyfasovat volný vstup, aby si poopravil svůj unáhlený úsudek. Snad za to mohl ten dynamický zvuk, který nás všechny vzal do náruče a po celou hodinu a něco nepustil, snad za to mohla ta pastva pro oči, která mohla být klidně podobným celovečerním filmem jako Baraka, snad za to mohla Geirova do posledního tónu vymyšlená koláž zvuků a nálad. Všichni ti, kteří si přišli střípky z jednotlivých naposlouchaných alb užít v živém provedení, byli jistojistě zaskočeni. Slyšeli známé motivy, samply či zvuky, ale ony dostaly úplně nový řád a ve finále i smysl. Jako by se jednalo o jakýsi megamix dosavadní tvorby, okořeněný novým pojetím starých nápadů. Stoprocentně tu zazněly například skladby The Things I Tell You, Silene či Chukhung z alba Substrata, Gravity Assist ze Shenzhou a The Shield z i u nás nejznámějšího Patashnik a předpokládám, že proběhla také ochutnávka z novinkové Dropsonde, která se mi však do rukou ještě nedostala. Jednotlivé přechody mezi tímto bohatým materiálem byly opravdu plynulé a věřte nebo ne, na hodinu a čtvrt se člověk obešel zcela bez beatů a věřte nebo ne podruhé, dokonce i bez lidského hlasu. Ten v sále už se konečně uklidnil, i když sem tam jsme se od těch, kteří tu ponurou atmosféru snad neunesli, dočkali také hlášek: "Dávej!" nebo "Rozjeď to!"

Projekce = polovina úspěchu.

Zatímco Kora Et Le Mechanix se bez projekce obešli a spokojili se s občasným probliknutím nějakého reflektoru PAR, tady se jednalo o hotové umělecké dílo. Geir zde hlavně odhalil svou slabost pro jakýkoliv dopravní prostředek a tak jsme byli za jeho hudebního doprovodu na exkurzi v nějakém asijském metru, kde každá sedící postava byla z úhlu kameramana „zajímavým exponátem“, projeli jsme se po železnici, přičemž vlak se porůznu roztahoval a smršťoval, stejně jako posléze auta na dálnici, kdy se z dlouhatánských limuzín stávaly pouhé poskakující "angličáky". Za absolutní vrchol považuji panoramatický pohled z motorového člunu uprostřed jezera na nádhernou zalesněnou přírodu a místa, která působila stejně klidně, jako hudba Biosphere. K tomu byl uprostřed plátna vyříznut široký pruh, v němž člun ujížděl (pokud byl kamerou zabrán) zatímco o pár milimetrů z pruhu ven, jako by se jednalo už o statickou fotografii. Jak se zdá, s novými technologiemi nás čeká i pořádná porce nových a dosud neobjevených zážitků. Oba muži zcela bez hnutí také sledovali své přístroje rozložené na pódiovém stole a vůbec nedávali najevo žádné emoce (opět jsem si zavzpomínal na podobně pojaté vystoupení Kraftwerk). Příjemné bylo pozorování návštěvníků tohoto koncertu, jak si každý užíval tu hudební koláž po svém. Každý v tom cítil úplně něco jiného. Jeden měl zavřené oči a myšlenkami se proháněl po těch severských pláních, které viděl předtím na plátně, druhý se klaněl dopředu a dozadu a tvářil se velmi spokojeně, třetí se dokonce uchýlil k úkrokům do stran a k občasnému zatřesení rameny. Tak to přece má být: hudba, která u každého rozvíjí jediné – jeho osobní svět plný fantazie a neuspořádaných myšlenek. Když se za deset minut deset pánové s mírným ukloněním sebrali a odešli do zákulisí, každý věděl, že ten přídavek si prostě ještě vytleskáme. :) A vytleskali! Závěr vystoupení už proběhl v rozjetějším duchu, také zde byl jako nástroj použit i lidský hlas a s pouhým a notoricky známým samplem „Will I Dream“ se tedy opravdu dají vyvádět věci. Obzvlášť, když je pronesen tak smyslným ženským šeptajícím vokálem. Pět minut po desáté jsme populárním Norům ještě jednou zatleskali a sál se začal pomalu vyprazdňovat vesměs spokojenými posluchači. Byla to skutečná pastva pro dvě uši i dvě oči!

S Music Infinity na věčné časy!

Hezky nám ten rok začíná. Jako útěk z reality byl tenhle ambientní výlet skutečně hodný následování a to pro nás má projekt Music Infinity v rukou stejně lákavá pokračování. Věřte, že Ulricha Schnausse ani Cinematic Orchestra si ujít nenechám! A malá reklama na závěr? Rozhovor s Geirem i záznam vystoupení tohoto koncertu vám přibližně do měsíce zprostředkuje Radio Akropolis a o tom, kdy se tak stane, vás na Techno.cz určitě budeme informovat. Stačí nám jen zachovat přízeň!  

foto: gonza