Report z Future Line od Myclicka

Pondělí, aneb sladký den pro lenošení...

Že si budou po víkendu všichni hojit své rány a přemlouvání k nějakému kulturnímu vyžití bude zcela zbytečné, jsem věděl už od začátku, ale že se nás nakonec ve Velkém sále Paláce Akropolis sejde pouhopouhých čtyřicet, to jsem tedy opravdu nečekal. Vážně začínám čím dál častěji věřit myšlence, že kluby budou u vchodů rozdávat ty barevné papírky, za nimiž se všichni ženou a které tak neradi z peněženek vyndávají. Co naplat, lidi brečí, když je jich v sále málo, lidi brečí, když je jich v sále hodně. Já osobně se řadím k té druhé skupině. A koho, že jsme si mohli užít toto pondělí na Žižkově bez věčných omluv při šlápnutí, bez ohrožování hořícími cigaretami, se spoustou prostoru a oázou dokonalého zvukového zázemí? Na podmínky projektu Future Line tentokrát přistoupily dvě hudební formace a sice Psycho Club And The Trippers a Alef_Zero. Podmínky účasti jsou poměrně jednoduché. Stručně řečeno - chcete si spíš zahrát a seznámit lidi (co o to stojí) s novým materiálem, než se dožadovat přemrštěného honoráře a čekat sto let na zvonící telefon od někoho, kdo si na vás čirou náhodou vzpomene... Předposlední únorový den to sedm minut po půl osmé vypadalo ve členitých prostorách Paláce Akropolis jako po vymření. Není divu, v půl osmé se teprve začalo do klubu pouštět za symbolickou dvacku a pouze rozsvícené barevné efekty, lampičky nad obrovským mixážním pultem a zajímavé video projekce naznačovaly, že se čeká, až nás pondělních nadšenců bude přeci jen o maličko více. Člověk si tak bez problémů odskočil na toaletu či přiskočil na bar, aniž by snad něco propásl - přeci jen se vyplácí chodit včas. :)

Žádné psycho, normální popina!

Tři minutky po osmé už si muzika tuláky po chodbách a zákoutích k sobě sama přitáhla, pětičlenná formace Psycho Club And The Trippers se právě divákům i posluchačům představila a pak už to bylo pouze o objímání. Mám samozřejmě na mysli to zvukové. Už při nedávném koncertu Biosphere jsem lapal po dechu a kulil oči překvapením, jaký že sound system to vlastně v té Akropoli mají. Pak už stačí jen dvě šikovné ruce zvukaře a najednou máte pocit, že jste tu lásku na celý život konečně našli! Zážitek byl ovšem také po vizuální stránce - v projekcí se to právě prohánělo smrtkami, postavičkami z kamenů či podivnými stroji. S prvními pár minutami v sále jsem ovšem zíral s otevřenou pusou především na pódium.

Ta pětice okolo frontmana Petra Stanka mi v první chvíli připomínala jakousi tancovačkovou kapelu, která objíždí víkend co víkend vesnické zábavy a zhruba dvacet let prezentuje svůj poctivě nadřený a stále dokola hraný materiál. Opravdu jako by se tu na chvilku zastavil čas - vzpomínal jsem třeba na Žentour, který jsme byli kdysi nuceni sledovat v Televizním Klubu Mladých a další totalitní kapely v podobných totalitních pořadech. Vzdáleně to opravdu ta slavná osmdesátá léta připomínalo, ale opravdu jen vzdáleně -  ono se to totiž dalo poslouchat! Já si ke všemu opět uvědomoval, že nejen víkendovými tuckami živ je člověk, tohle byla totiž muzika s kumštem a od srdce a přitom tak málo těm muzikantům stačilo: kytara, zpěv, basa, klávesy a živé bicí. Zpívalo se v češtině, místy srdcervoucí songy, místy pecky k přemýšlení, jindy zase úsměvy vyvolávající rýmovačky o všem možném, hlavně o tom normálním a všedním životě.

V okamžiku, kdy jsem s despektem začal přemýšlet o úloze zpěvačky, která se jen přidržovala stojanu, se koncert přehoupl do své druhé poloviny a náhle se to stalo! Neuvěřitelně útlounká vokalistka Gábina svým altem ve skladbě One vystřihla takové sólo, že rázem byly všechny SuperStars včetně Vlastíka Horvátha zašlapány hluboko pod zem a já se v tu chvíli cítil jako ježek. I ty nejmenší chloupky se postavily do pozoru a já po dlouhé době zažil nádherný pocit, který je srovnatelný pouze s tou jednou jedinou věcí na světě. S každým dalším opakováním refrénu jste si přáli, aby tahle skladba nikdy neskončila a zpříjemňovala to šedé období kolem nás, než se zase tráva zazelená. Tvorbu kapely neznám, ale sympatické bylo, že se nejednalo ani v jednom případě o ten nudný písničkový model, tedy dvakrát refrén, pak mezihra a s trapným fadeoutem zvolna pryč. Tady se na ploše často i sedmi minut na zmiňovaném zvuku děly věci, které ani ten největší vizionář odhadnout nemohl. Spoustu prostoru tu měly samotné nástroje, docházelo k zajímavým zvratům, vystoupení zpříjemňovaly i světelné efekty a vám bylo už na počátku týdne moc fajn...

Alef_Zero nejsou žádné nuly!

Deset minut před devátou se kapela rozloučila za potlesku skrovného tábora fandů a kamarádů a puštěné CDčko od zvukaře vyplnilo čas pro sbalení nástrojů a střídání stráží. Všichni zatím odběhli doplnit svůj pitný režim a za deset minut se pokračovalo dále a tentokrát z úplně jiného soudku! Pražsko-pardubický projekt Alef_Zero už se poněkolikáté představil v matičce stověžaté a zatímco na jednom z posledních vystoupení v klubu Roxy nebyly určité frekvence jejich repertoáru díky zvukové kouli k nalezení, tady byl zvuk přímo na dlani, možná jen ve výškách lehce předimenzovaný. A byla to jízda od prvních vteřin. Nalomený rytmus hraný na živé bicí zcela zřetelně nastavil pravidla pro pokračování tohoto večera a dál už to bylo jen a pouze o kouzlení se zvuky. Ale také o sexy tanečcích vokalistky Daniely, která si je na menším pódiu mnohem jistější a působí stále více jako skutečná profesionálka.

Při pohledu na klávesy se mohl pozornější divák dozvědět, kde ve formátu MP3 tvorbu tohoto projektu získá. Pokud si však jednotlivé střípky z www.alefzero.net stáhnete, věřte, že zůstanete při domácím poslechu o dost ochuzeni... Jednak mají jednotlivé tracky v mnoha případech jiné aranže, spousta věcí se různě efektuje přímo na pódiu a chybí tomu také ten šmrnc, který tohle vystoupení mělo. Jednotliví hosté přicházeli na pódium postupně. Daniela až po dvou úvodních instrumentálkách a dva pánové se živými dechy naopak v závěru. Co se týče samotného repertoáru, hrál se tu Remek, který mi skrze ty úžasné smyčce stále připomíná tvorbu 4 Hero, došlo i na výtečné Tonight, Individual nebo Rains. I tentokrát vystoupení proběhlo bez účasti MC Vaanta a tak byla vokalistka "nucena" část jeho partů přezpívat po svém. Také Alef_Zero bodovali s projekcí, stejně jako šikovné prstíky osvětlovače dodávaly koncertu ten třetí rozměr. Na jedné straně tu dechy přidávaly vystoupení na živočišnosti, na straně druhé se tu činily i nuly a jedničky v chytrých mašinkách a rejstříky plné vrčení, bublání a acidu upozorňovaly na to, čeho všeho je dneska moderní technika schopna. Každý si přitom vystoupení užíval po svém. Dva odvážlivci u pódia div nemetali kozelce, ostatní se jen lámali v pase a další se založenýma rukama přihlíželi tomu divokému běsnění, které se na ně rozezlené vrhalo z reproduktorů.

Na pondělí poněkud nářez...

Osobně bych přál Alef_Zero, aby byli lépe připraveni i na takovéto komornější vystoupení. Dovedu si představit tuhle muziku, která působí, jako by téměř neměla pravidel a každých dvacet vteřin tu dochází k nějakému zvratu a překvapení, kdesi na festivalu před obrovským kotlem lidí. Ale takhle agresivně, takhle zhurta před pouhými čtyřmi desítkami zájemců a ještě k tomu v pondělí a takto nahlas? Škoda, že člověk nemůže jamovat v návaznosti na vytvářející se atmosféru a vše musí být alespoň trochu dopředu připraveno... Tento koncert byl opravdu strhující a já jen doufám, že si i ostatní k téhle partě cestu najdou. Bez větší odezvy publika to totiž opravdu není ono! A ještě jedno doporučení na závěr: dejte si čas od času nějaký koncert, možná budete stejně jako já překvapení, o kolik více energie v něm proti anonymnímu DJskému setu najdete. Já se bavil toto pondělí opravdu náramně!

foto: Ivan Rotekl - Techno.cz děkuje!