Report z koncertu Sayag Jazz Machine od Myclicka

V Akráči už jako doma...

Už dobrých pár měsíců mi přijde, že jsem svou milovanou Roxy vyměnil za Palác Akropolis... Když ten program je ale poslední dobou tolik lákavý, zvuk přímo k pomilování a ty úžasné videoprojekce člověku zprostředkují takovou dovolenou, že dorazí druhý den do práce tak, jako by se právě vrátil z cesty kolem světa a ještě navíc se zásobou energie na rozdávání. Jak jsem se však přesvědčil před čtrnácti dny, v jedné věci musí být člověk přeci jen ostražitý. Pokud jsou vám dopředu přislíbena vystoupení hned dvou kapel a vy moc dobře víte, že živá produkce úderem dvaadvacáté hodiny nekompromisně končí, pak holt musíte dorazit včas, pokud si nechcete odnést pouze poloviční zážitek. To byl také důvod, proč jsem na chodníku před Akropolí stepoval už od půl osmé. To, co se právě linulo ven, jsem pokládal za protaženou zvukovou zkoušku, ale pár minut nato jsem (teď už v sále) pochopil, že to předskakující Alef_Zero s námi posluchači myslí zcela vážně a zkrátit si svůj secvičený repertoár tedy rozhodně nehodlají...

Energičtí Alef_Zero pro poněkud mdlé publikum... 

Muzicírování téhle (pro mě velmi nadějné) šestky jsem na stejném místě absolvoval přesně před měsícem v rámci akce Future Line a zatímco tehdy je přišlo také v pondělí podpořit pouhých čtyřicet fanoušků, tentokrát už to bylo o něčem jiném. Holt i přes ono známé rčení: "Co Čech, to muzikant" potřebuje stále tuzemský fanoušek nějaké to zahraniční jméno, aby svou zlenivělou kostru protáhl... Ve tři čtvrtě na osm mohlo být v sále tak šedesát lidí a stále přicházeli další a další. Pro mnohé z nich byl kontakt s touto pražsko-pardubickou sestavou úplně ten první v životě a tak to také podle toho vypadalo. Místo toho, aby publikum snadno podlehlo jejich energické hře a začalo se stejně jako vokalistka Daniela vrtět do rytmu, pouze postávalo tři metry od pódia a spíše pozorovalo dění. Opravdu nezáviděníhodný úkol pro vystupující, že? Na můj vkus nebyl zvuk tentokrát tolik výrazný a poněkud do pozadí odsunutý bubeník ubíral na té úplné dokonalosti. Právě jeho zběsilá a na desetinu vteřiny přesná jízda v polámaném rytmu je ozdobou každého vystoupení, takže tentokrát jsme zůstali poněkud ochuzeni. Zatímco dechová sekce, která obsahuje pozoun a trumpetu, přichází obvykle až v samotném závěru, tedy jako ten zlatý hřeb večera, oba chlapci se do hraní zapojili tentokrát poměrně brzy. Důvodem byla nová skladba, kterou jsem při minulém koncertu rozhodně neslyšel. Ti dva ovšem hráli také trochu jinak a skoro to vypadalo jako jamování, než do posledního detailu nacvičená hra. Hlavně trumpetista odložil svou jindy statickou tvář a koncert si užíval i s vyhazováním svého nástroje vysoko nad hlavu a k dobru přihodil i nějaké ty taneční kreace.

Červená tu hrála prim: červené bylo oblečení obou mistrů s dlouhým dechem, osvětlovačovy reflektory i mikina s výmluvným logem Atari, kterou měl na sobě Adin, obsluhující hned dva syntezátory. K červenání však důvod nebyl. Nešlo totiž o žádné předstírání, tady se jednalo o opravdový muzikantský kumšt a každý z téhle party dával do vystoupení evidentně kus svého srdce. Publikum na jejich hru přistoupilo záhy a odměnilo potleskem jak balady, v nichž vynikal především hlas Daniely, tak i řádně rozjetou produkci, kdy byla třešničkou na dortu opět závěrečná Voo. Snad aby tahle parta nezakrněla, je tenhle finální track pokaždé jiný a přitom zase o chloupek dokonalejší. Skoro, jako by byl pokaždé nově zremixován. :) Konečné přejíždění po klávesách několikrát zprava doleva už výsledný efekt téhle skladby pouze umocnilo a odměnou se tak stal vzrušený ryk teď už tak ze sto padesáti hrdel v sále. Přídavek však tentokrát nebude, přídavek se nestíhá, na paty už bohužel začínají šlapat hosté z Francie. Je pár minut před půl devátou, pódium se musí připravit a přestavit, po ty v sále tedy ideální čas pro ohlídání svého pitného režimu!

Kdo je tady opičák?

Tři čtvrtě na devět téměř na dohled a už poměrně nahuštěný sál se opět noří do tmy... Na plátně se objevuje starý kufřík a vy si najednou připadáte, jako když se v televizi díváte o nedělní siestě na starou černobílou grotesku, kde se na notně opotřebovaném materiálu ty postavičky tak legračně pohybují. Na obou stranách pódia se však zároveň rozsvěcují v nepravidelných intervalech, přesto však korespondující s právě hraným intrem, malé lampy, při nichž díky oslepujícímu světlu musíte až klopit zrak. Co to má být? Vždyť je to jako u výslechu! Tohle přece nevydržíme hodinu a čtvrt. Jen žádný strach, teprve až v průběhu vystoupení pochopíte, jak moc je žárovka pro Sayag Jazz Machine důležitá. Náhle je spatříte. Ačkoliv jsou oficiálně sextetem, pan programátor, podobně jako třeba Rollo z Faithless, zůstává doma a vystoupení se neúčastní. To ovšem vůbec nevadí a ani trochu si nepřipadáte podvedeni či ochuzeni. Tahle pětka si totiž bohatě na pódiu vystačí, přičemž jejich show připomíná opravdické kejklíře. Vy, co jste před pár dny vyčítali Plump DJs "opičky", vám bych přál vidět, co to vlastně "opičky" v reálu jsou! :) Kupříkladu taková štafetová hra, kdy člověk od mašinkového zázemí hodil pomyslný kolík hráči na saxofon, ten předvedl krátké sólo, zavlnil se, přehodil na kontrabasistu, ten svůj nástroj poplácal a zadrnkal také své sólo, předal DJovi, který zascratchoval, v robotím tanci se několikrát prohnul tam a zpět a finálně předal žezlo VJovi, který vykouzlil obrázek na plátno jakoby tak nějak na zakázku, stála za to. Ono se tu hlavně neustále něco dělo a vy jste tuhle sehranou pětici pomalu ani nestačili sledovat. Rytmus byl převážně v drum´n´bassovém duchu, chvíli řádně od podlahy, chvíli jen zlehka nalomený a houpavý, přičemž DJ tmavé pleti zručně scratchováním dotvářel celkovou atmosféru ze dvou gramofonů. V jednu chvíli se mi podařilo rozluštit i onen (v tomto případě notně zrychlený) sampl "Dr. van Steiner", který mají ve stejnojmenném tracku Yello, ale jinak to byly poměrně anonymní střípky. Osobně se divím, že po téhle partě z Paříže nesáhlo ještě vydavatelství Ninja Tune. Tohle je přesně muzika pro desky metajícího ninju! Oba muzikanti vpředu prokázali několikrát za večer, kolik nástrojů vlastně ovládají a tak se kontrabasista chopil i o poznání menšího cella a typicky "francouzsky" si střihl několikrát i harmonikovou vsuvku, že vám bylo okamžitě blaženě po celém těle. Udělali jsme si i názornou prohlídku dechových nástrojů, od těch různě pokroucených, až po flétnu a trumpetu s velmi vysokým zvukem, při němž by se okamžitě všechny kobry seřadily do pozoru. Až takto byl ten nástroj mocný.

Vydáte se na koncert a skončíte v kině...

Poslední dobou jsem měl možnost na obrovském a hlavně čistém plátně v Akropoli vidět projekce, u nichž se mi až tajil dech, ale řeknu vám, kam se hrabe projekce Biosphere, kam se hrabe projekce Sofa Surfers ... To, co jsem shlédl v pondělí, bylo jedním slovem neuvěřitelné! Jednalo se o hodinu a čtvrt trvající film, který jste hltali od začátku do konce, jenž měl také od začátku do konce svou logiku, korespondoval navíc s tou vzrušující a přitom vůbec ne jednoduchou muzikou a byl poskládán s notnou dávkou fantazie, že každému v sále cukaly koutky z oné absurdity a zároveň nápaditosti. Spiklenecky mrkající kouzelník s dlouhým knírem tu vyfukoval do objímky ze žárovky skleněnou baňku, v níž o pár vteřin později už tancovala krásná dívka do rytmu toho, co chlapci právě vytvářeli na pódiu. Zamilovaný páreček zase seděl na vrcholku hory a muž tam přitahoval po laně své partnerce Měsíc po obloze, aby se mohla kochat z jeho krásy, žárovka se tu rozsvěcela i pomocí kafemlejnku, zkrátka to nadšení ze světla tu bylo znát z každé vteřiny vystoupení. Proto také ty zmiňované lucerničky v úvodu, které publikum tolik oslepovaly. :)  Podle mého odhadu se ten večer v Akropoli sešli na jednom místě příznivci hned několika stylů. Vedle sebe tak stáli milovníci jazzu, fandové hip-hopu, drum´n´bassoví nadšenci a dvacetiletý intelektuál klidně vedle taťky, co se stavil "jenom na jedno". Důležité je, že ty reakce byly opravdu vřelé a tak jsme si bez potíží vytleskali a vyřvali hned dva přídavky. Ten druhý byl neplánovaný a o to zajímavější. Téhle pětce se zvukovka Alef_Zero zalíbila natolik, že si vysokou vokalistku Danielu vypůjčila a ona si do té složité hudební koláže mohla zaimprovizovat za nadšení všech muzikantů i lidí pod pódiem. A pak už jsme jen užasle sledovali, kterak se všechny projekce ukládají do onoho omšelého kufříku, z něhož tak vesele na začátku vyskákaly, zaklaplo se víko a to už byl opravdu pohádky konec. Chyběl snad už jenom ten zvonec. Pánové se klaněli jako o závod, děkovali francouzsky, anglicky i česky! a v sále se začalo rozsvěcovat, teď už však světelné vybavení klubu.

Já v tom mám poměrně jasno, laťka pro titul Akce roku je opravdu k nedohlédnutí. Přeskočí ji do prosince vůbec někdo? Uvidíme... Pokud jste se však vy dostali až sem, odměním se vám za váš drahocenný čas malým dárkem. :) Na to, o čem jste si právě teď četli, se můžete podívat díky ukázce,  v níž jsou ty nejzajímavější momenty z koncertování téhle party zachyceny. Věřte, že v živém provedení si tuhle pětku zamilujete okamžitě!

foto: Gonza 
Celý Gonzův fotoreport najdete zde.