Report z koncertu Future Loop Foundation od Myclicka

Tak brzy a skoro pro nikoho. :(

Ta dopředu určená sedmá hodina pro otevření oněch velkých dřevěných dveří klubu Roxy mě trochu vyplašila... Konec je jasný, ten bude tradičně v deset, ale proč otevíračka už v sedm? Očekává se snad stejný nápor lidstva jako v případě kralování High Contrasta? Chce si DJ Tall střihnout dlouhatánský set a nebo to kvarteto z Jupitera přednese nějakou náročnou symfonickou báseň? Ať tak nebo tak, osmá bude akorát! Před vchodem nestál tentokrát ani hrozen natěšených fandů, ale ani velký autobus s cizí espézetkou. Dveře dokořán, nikdo však neproudil dovnitř ani ven, to na Free Mondays cvaká klika neustále... Když jsem se minutu po osmé nacházel v tom velkém sále s uzavřeným balkónem nad hlavou stylově s dalšími osmi návštěvníky, došlo mi to. Proč jsem dlouhých čtrnáct dnů poslouchal stále dokola tu samou otázku: "Jdeš na Spooky?" zatímco tu mou: "A co Future Loop Foundation?" doprovázelo jen kroucení hlavou? Po předloňském vystoupení Duncana a Charlieho jsem však věděl bezpečně, který "koncert" si vyberu tentokrát... Už u šatny jsem si mohl být jistý, že DJ Tall alespoň na chvilku opustil svou oblíbenou škatulku s nápisem Broken Beat a vzpomíná teď na staré nahromaděné klenoty. Na gramofonu! se právě otáčeli Thievery Corporation, krátce nato jsme se podívali do Rakouska, ne však do hrůzného sklepení se zpravodajským štábem, nýbrž za projektem Tosca.

James Bond už by zase slintal...

Dlouhán vzpomínal u pultíku za čtyřmi židličkami a stojany notových osnov, dva muži na levé straně pódia mezitím upřeně sledovali displeje notebooků s modrými nakousnutými jablíčky na hrudi. Ještě byl čas, klidně si mohli ještě odeslat pár mailů a vylepšit své profily na MySpace, hrát pro devět lidí je zcela zbytečné a ti ostatní se trousili velmi pomalu... Standa tak získal prostor k roztočení dalších černočerných lahůdek s barevnými kolečky uprostřed a teprve s posledními tóny japonských Silent Poets vkročilo pět mužů s jednou ženou na dřevěné pódium. Aplaus by byl na místě, ale ty tři desítky návštěvníků, které se teď pět minut před tři čtvrtě na devět v přední části parketu nacházely, se jen rozpačitě prohlížely a váhaly, kdo z nich má vlastně plácnout první. :) Přesto se nakonec Mark alespoň decentního potlesku dočkal, nakonec jsme si přeci jen dodali odvahy a přivítali ho... Vždyť už jenom za tu desku si to zasloužil! Čtyři zadnice se teď usadily na bílé židličky - zcela vpravo hráč na cello a vedle něho vzali dva galantní houslisté mezi sebe onu krásnou dámu. Vzpomenete si ještě na Jamese Bonda, kterak se ve vídeňské Bratislavě zamiloval do hráčky na cello? Při pohledu na berlínskou krásku jeho jedinou slabost plně chápu. :) I jí ty housle a smyčec v dlouhých rukou tolik slušely...

Pan skladatel? Na chvilku jen efektující dirigent!

Zatímco si kvartet hověl na židlích, v levé části pódia teď dva pánové u svých notebooků stáli. Zcela vlevo spustil VJ Myogenic projekci právě v okamžiku, kdy Mark po jeho levici vše prostřednictvím toho druhého z notebooků odstartoval. Smyčce se poprvé dotkly strun a čtyři páry očí kromě osnov s houslovým klíčem a s rozsypanými notami teď sledovaly také jeho. To on je s ležérně přehozenou bílou šálou vedl, to on rozdával pokyny, to on je dirigoval... Chvíli něžně, téměř posmutněle, za pár minut zase velmi divoce šermoval rukama a tak musela čtyřka na své nástroje přitlačit. Obdobně jako Laurent Garnier před časem v Akropoli diktoval Mark muzikantům, jak se mají k hudbě, kterou právě slyší, postavit, jak ji uchopit, jak se jí přizpůsobit. A co že dělal vlastně on? Inu kromě pouštění základů nic převratného - efektoval! Ať už prostřednictvím svého mixážního pultu, tak přídavným blikajícím Kaoss padem. Už v první skladbě si efektem Flanger osahal celé prostředí, jindy přechody jednotlivých pasáží vkusně zabalil, v jiném případě závěrečné zvuky rozhodil do pravého a levého kanálu. Skoro to vypadalo, že také on je jedním z nás diváků a jen se přišel podívat, jak v podání Jupiter String Quartet ty jeho skladby, na nichž tak dlouho a vytrvale po nocích kutil, ještě více rozkvetou do krásy...

Pamatujete si ještě, jak jste byli tááákhle malí?

Proč mu to však neumožnit, když měl být na co hrdý? Kdo sledoval osudy výroby desky Memories From A Fading Room, ten v tu chvíli moc dobře věděl, jak všechno to cvrlikání ptáčků, dětský křik a hlasy v pozadí souvisí s Markovým životem, respektive s jeho mládím. Zvukař Ondřej mu na zvukovce načechral plátno, na němž se mohl pořádně rozmáchnout a všechno nám to říct a věrně popsat, bohužel v půlce koncertu se náhle vytratily basy a po zbytek vystoupení už nebyly k nalezení. :( Dvě plátna skutečná mezitím barvil starými záběry Jim a vlastně úplně každý tak mohl vzpomínat na doby (ne)dávno minulé. Na své první malinkaté auto, na dovolenou s rodiči pod stanem, na tuze dobrou zmrzlinu, na první koupání v rybníku, Jim měl zkrátka cit a hezky si vše připravil. Stejně jako v případě předloňského vystoupení Coldcut na stejném místě nezůstal ani Mark lhostejný vůči současné politické situaci a zatímco Coldcut tu tehdy opakovali záběry s Tony Blairem, Georgem Bushem a Condoleezzou Rice, vzhledem k aktuálnosti jsme se teď dívali do tváří Hillary Clintonové a jejímu soupeři ve volbách Barackovi Obamovi. Ovšem nakonec i George Bush a Margaret Thatcher na koncert zavítali. :) Byl to koncert přemýšlivý a tak nám tu pan skladatel z obou pláten zároveň kladl různé otázky. Ne, nechtěl znát odpověď, chtěl po nás jen, abychom své mozkové závity zaměstnali a aspoň na chvilku se zamysleli...

Tolik ho inspirují jiní, přesto dokáže být ještě originální!

Jim se určitě v Coldcut respektive v Hexstatic, kteří tehdy tolik šokovali videoklipem ke skladbě Timber inspiroval a připravil jakýsi druhý díl. Také v něm se tak surově těžilo dřevo, také tady se na přírodu nebraly vůbec žádné ohledy. :( Co se samotné hudby týče, Mark vzpomínal jen na své dětství nikoli na rané drum´n´bassové období a do sálu tak proudil materiál klidnějšího rázu, v němž ovšem nebyla nouze o řadu zlomů a překvapení. Samozřejmě, že když táhlé plochy, tak ty opravdové od kvarteta - proč jinak by zde také bylo, že? :) Ať už šlo o mazlivou Homegrown Dynamic či novou verzi skladby Sunshine Philosophy, snadno vás jejich rytmus dostal do pohybu, při němž jste se rozhodně unavit nemohli, snivější nádech ještě více podpořily Jimovy záběry a vrcholem vystoupení byla jednoznačně The Sea & The Sky. Může za to jednak její extrémní délka, ale také neustálé gradace, které ji ženou stále výš a výš, skoro až ke hvězdám! Teprve až živé smyčce na místě jí vdechly opravdový život a pokud jste si také před pár lety tolik oblíbili Help Yourself od Death In Vegas, kterou zviditelnil teprve až jeden z mobilních operátorů, pak mi věřte, že vaše chloupky by byly načechrány úplně stejně, jako když jste ji slyšeli s blaženým výrazem na tváři úplně poprvé! Je to talent a za těch dvanáct let ví, jak zaútočit na posluchače, aby mu podlehli... Přemýšlí totiž srdcem a srdce na plátně také v jednom okamžiku pulzovalo - jak stylové! V závěru vystoupení se ještě čtveřice hráčů vztyčila, aby se smyčci čarovala protentokrát ve stoje a rušivě působilo snad jen poněkud mdlé a statické osvětlení pódia...

Tak zase za tři tisíce dvě stě osmdesát sedm dnů?

Hodinka uplynula jako voda, vody také vyteklo na plátnech opravdu hodně, nastal však čas loučení. :( Zkoušeli jste někdy v pár lidech žádat o přídavek? Není to lehký úkol, viďte? Naštěstí nás příliš netrápil, ještě jednou se vrátil a se smyčcovým orchestrem přihodil nádherný deep houseový track! To byla ta pravá tečka a teď už se také vrtěl úplně každý. Bohužel marně jsme čekali na druhý návrat – Jim už nám nechal jen psaný vzkaz, který se velmi pomalinku písmenko po písmenku objevoval. "From Nothing Into Nothing This Is All Just A Dream Within A Dream," stálo na něm právě v okamžiku, kdy se za stolem protáhl čahoun Tall, aby roztočil kotouče, na něž se v jeho prvním setu ještě nedostalo... Ne, tohle nebyl jen jeden dlouhý sen! Došlo také na acidem protkané tracky, v nichž devětsetdevítky tak příjemně předly a díky této pestrosti přiváděly celý koncept téměř k dokonalosti. S piánem, s kytarou a s bicími by to bylo ještě o chloupek lepší, vždyť on měl celý svůj orchestr zavřený jen v tom chytrém jablíčku, které bez chybičky pracovalo tak, jak ho naprogramoval. Přesto to byl nádherný koncert, jemuž chyběla už jen skvělá atmosféra, kterou by zcela určitě vytvořil nacpaný sál. Tak snad příště, doufejme jen, že to nebude za dalších dlouhých devět let a Mark na nás po tomhle opovržení nezanevře...      

foto: mhd mhd@techno.cz