Report z Bacardi B-Live od Myclicka

O prázdninách nuda, po prázdninách vyčerpávající honička za hvězdami?

Kdo po těch jménech nových a zvučných vyloženě prahne, ten si musel ke své smůle počkat až na podzim, který pomalu, ale až příliš zřetelně, klepe na dveře. Nebo zakopli jste snad na některém z těch mnoha festivalů, které si daly za cíl vás roztancovat, o něco inovativního, zásadního a ještě vonícího lisovnou? Zato teď aby se tanečník snad rozkomíhal k smrti! Najednou se peníze pro tučné honoráře skutečných hvězd nachází, najednou se produkčním a majitelům klubů, potažmo reklamním agenturám, které pro svého klienta udělají párty na klíč, chce riskovat... Samotného mě zajímá, jak dopadne klání o tanečníkův zájem tento pátek a který z těch čtyř si odnese zlatou medaili za nejsilnější magnetické vlnění. Bude to LTJ Bukem, Eric Prydz, Dubfire nebo Stephan Bodzin? I o týden dříve se soutěžilo o dobrou návštěvnost a v Holešovicích soupeře boxovacího ringu dělilo opravdu jen pár metrů. V ulici U Průhonu jeden Judge Jules, v ulici Komunardů Sebastian Schwarz, Vicarious Bliss, Krazy Baldhead a Mr. Flash. Pěkná přesilovka, vsadíte si na vítěze? Já bych prohrál veškerý svůj majetek a ještě se pekelně zadlužil, ne vždy jména těch, kteří tu ještě nebyli a tajemství spojená se zbrusu novou párty, táhnou...

"Když vám dáme u vstupu pětikilo, myslíte, že byste se mohli obtěžovat?"

Ve tři čtvrtě na jedenáct jsem totiž očekával frontu, v níž se zoufale vyhlíží ti, kteří La Fabriku opustí, aby se zase pár šťastlivců dostalo za dohledu ochranky dovnitř... Vzpomeňte si na Red Zone! Co je špatně?! PRko nezabralo? Nebo je pro vás váha se třemi a půl kilogramy na jedné misce a čtyřmi hvězdami zahraničními a dvěmi hvězdičkami domácími na té druhé tak zoufale nevyrovnaná? Stále vaše peněženka teď po prázdninách připomíná pohled do černé díry a nebo vás vlastně tahle podivná muzika vůbec nezajímá? Tak to potom jo! Červený kobereček v té krásné tiché zahrádce, nad níž se jen v kuželu reflektoru občas proletěl netopýr, byl zneuctěn jen pár otisky polobotek a několika čtverečky jehlových podpatků. Snad je na Pražáky ještě příliš brzy... A nebo naopak pozdě a všichni už se natřásají do pravidelného rytmu poklepávání dvou lehkých kladívek, která by v tomto okamžiku měl svírat Roman Rai. Tak honem! Číslo tři na maličkém lístku za můj svetřík? To vypadá bohužel na tu první variantu. :( Startujete každou párty také s vodkou a s Red Bullem? U velmi suchých barmanů musíte dnes své rtíky navlhčit zcela jinou kombinací. Jste tu holt na návštěvě a váš hostitel má doma jen rum! A také pivo tomu nezdvořákovi došlo, ještě že se firma Bacardi kamarádí s colou, vodou na dva způsoby a džusíky. Nebo snad dáváte přednost kvantitě a přišli jste se opít?

Basti Schwarz

I Martin Luther King by se zlobil, i on by chtěl být slyšen!

Pak jste tu správně, vítejte – za sympatickou cenu obdržíte ne jeden tlustší umělohmotný kelímek s vaším předepsaným drinkem, ale hned dva! Barmani se přitom rozhodně nemuseli bát, že si v tomto důmyslně rozděleném prostoru vykřičí hlasivky. Jen odněkud z dálky přes cihlové zdi sem Romanova kladívka nadlehčována nějakou nosnou melodií přinášela zvuky a ruchy. Kolik lidí asi zrovna tančí tak, jak on píská? Místo je to nové, pojďme si ho tedy sami osahat, jde se za zvukem - tam do toho výklenku přímo naproti dlouhatánskému barovému pultu! Teď si ještě pokazit image zakopnutím o kovový schůdek, který tu rozhodně nečekáte – to bude panečku s pokročilou hodinou rozbitých nosů! Line-up skutečně nelhal a on teď pravým ukazováčkem protáčel zaváděcí pásmo Now Is The Time, nejnovější pecku dvojky Layo & Bushwacka!, která vznikla krátce poté, co ti dva na jedné londýnské půdě objevili stařičký kufr skrývající další z dosud nezveřejněných projevů Martina Luthera Kinga. Kolik lidí si přišlo slavného kazatele v září léta páně 2008 poslechnout? Pět! A neztotožňovali se s ním, kroutili hlavou... Ne, vlastně nekroutili, oni se neustále otáčeli kolem své osy a očima pozorovali zhruba metr a půl širokou římsu, kterou olizovalo dvanáct projektorů. Hezké město, hezké... Jen ten Roman v něm zněl, jako by si za jedním z otevřených oken právě pustil hi-fi věž. :(

Roman Rai

Bez piva, bez cíga, bez zvuku, příště to bude chtít návod k použití...

Muži v oblecích s kravatami před inkriminovaným schůdkem však nebyli odborníky na zvuk, ti měli jinou práci. Celou svou noční směnu budou střídavě pozorovat ústa a ruce těch, kteří přes schůdek teprve klopýtnou. Tady se nekouří a tak si domů neodnesete suvenýr (Basti v tvém případě souvenir) v podobě propáleného trička – tentokrát ne! Když jsme u Sebastiana, ten se zřejmě tolik bál, že by mohl proslulé německé přesnosti tentokrát udělat ostudu, že se za zády našeho producenta začal ochomýtat i se svým podržtaškou a přinesdrinkem už deset minut po jedenácté... Rozklepaly se Romanovi ruce? Nebavilo ho hrát pro prázdný parket? Těžko říci, ale dobrovolně se svých šesti set vteřin vzdal ve prospěch vzácné návštěvy. A Basti si právě vytáhl Schwarz Petera. Měl hrát minimal a měl ho hrát potichu – jak zbytečná ztráta času, jak zbytečná snaha! Proč jen nezískal sál místo improvizovaných barů v zadních rozích další soupravu reproduktorů k dobru? Bylo tu jen jedno řešení. Vzít potenciometr s nápisem Master a o pár dílků ho posunout vzhůru, dokud se další červené diody poslušně nerozsvítí. A teď nastala hra o přetahovanou. Maminka přišla nahoru, plácla malého Bastíka po ruce, udělala ty, ty, ty, on sklopil hlavu a ta hezká červená světélka mu zase zhasla. Jenže jako každý pubescent maminku rád provokoval... A dokonce si v jednu chvíli uměl i dupnout nožičkou a po dalším napomenutí ztlumit zvuk až na odposlechy úplně.

Crazy Baldhead

"Hurá, teď to konečně hraje a přece se točí!"

Teď to dokonce vypadalo, že si vztekle rozšlape bábovičky, pardon sluchátka, práskne železnými vraty a odjede i se svým doprovodem zpátky do Berlína. Naštěstí touha pochlubit se s novým zbožím byla silnější a také návštěvnická obec se nám pomalu rozrostla! Také oni si ho chtěli po třech letech od párty Time Warp poslechnout, také oni začali projevovat nadšení z jeho báječné muziky a k tomu se dala pestrobarevná projekce kolem celého sálu do pohybu. Čím více panáků, tím více 3D efektu a Bacardi tady opravdu teklo proudem! Snaha o posílení pozice této značky na trhu přinášela své ovoce a zákazník byl pomaličku (z)manipulován... Také Basti se jevil čím dál veselejší, na hrátky s mamkou pomalu zapomínal, mamka zase zapomínala na zlobivého Bastíka a tak se nadšeně vrtěl do stran, občas si tlesknul do rytmu a s trochou představivosti jste si mohli domyslet, jak by asi ta jeho muzika vlastně mohla znít. Táhlé nájezdy a neplánované usyčené zvraty teď některé tanečníky doslova rozeřvaly, vypadalo to slibně, jen těch lidí mohlo být více - v půl jedné byl parket o ploše větší tělocvičny zaplněn jen z půlky. Z té první samozřejmě, každý chtěl slyšet alespoň něco... Pár minut před jednou Krazy Baldhead odklopil displej svého notebooku se stylovými iniciálami KB (hlavně mu prosím zašlete honorář do té správné banky), rozmotal svazek kabelů a neplánovaně se pustil do díla. Původně si měl tuto výsadu totiž užít jiný z trojice reprezentantů stáje Ed Banger a sice Vicarious Bliss.

Vicarious Bliss a Tvyks

Kdo je tady nejvĂ­c crazy?

Škatulková příslušnost a (ne)tolerance vůči jinému stylu opět zafungovala – parket se vylidnil... Minimalisti šli na sváču a elektrikářská směna zatím nedorazila. Na druhou stranu tahle live a zároveň one man show nebyla příliš poutavá a uznáte sami, že není nic horšího než zaseknutý kolovrátek, který si sobecky přede stále svou... Volný čas jsem alespoň využil pro prozkoumání toho členitého "otevřeného prostoru", na němž se rozhodně muselo tradiční množství fotografů vyřádit. Vždyť kolikrát za život můžete svůj objektiv zaměřit třeba na šipku s nápisem  "Komín?" Kluby Radost FX, Roxy, Mecca ba ani Studio 54 vám tuhle libůstku neumožní. :) Poměrně originální toalety bohužel doplácely na špatné návyky návštěvníků i nestíhající obsluhu zároveň a kdo zatoužil prohodit pár slov s posezením u drinku, rozhodně se kvůli tomu nemusel poprat... Volných fleků tu bylo dost! Parta elektrikářů se nakonec před prvním ze zástupců Ed Banger roztančila až v závěru jeho živáku, ale pokud byl v sále někdo opravdu "crazy", pak rozhodně ne poněkud statický Krazy Baldhead, nýbrž muž jako hora, muž dřevorubeckého vzezření – Vicarious Bliss! Zatímco se před jeho parťákem roztančily netopýrky (rozuměj Go-Go tanečnice ve stylových kostýmech), on si vystačil zcela sám... Nejdříve procítěná árie pro start setu, při níž lomcoval faderem naprosto chaoticky zprava doleva do skladby následující, přičemž ani těch profláklých hitovek od Justice se rozhodně nebál. "Crazy" však bylo především samotné servírování jeho tracků!

Neničte nás špatným zvukem prosím pěkně, nic jsme vám neudělali...

V okamžiku, kdy skladba gradovala, stáhnul pokaždé šavli a přímo od pultu zařval do davu v předklonu jako na lesy, zase se zaklonil zpět a pokračoval v krasojízdě. Tohle divadýlko si oblíbil, tohle mu opravdu slušelo a snadno si s ním získával pozornost. Jenže... Zvuk byl opět tragický a tentokrát by potěšil snad jen nedoslýchavé. Už ne tichý, ale naopak předimenzovaný, znásobený o odposlechy teď natočené směrem do sálu, výšky i středy musely být nutně vykroucené doprava a "mamka" nikde! :( Tohle bylo spíše za trest a nabízelo se srovnání s prosincovou párty Boom Bang Baby!, co se zvukového (ne)pohodlí týče. Zatímco Vicarious Bliss se nějakým zázrakem bez odposlechů obešel a spokojil se jen s reproduktory visícími ze stropu za ním, Mr. Flash, který ho po hodince vystřídal, už měl s mícháním poněkud problémy. Přesto hrdě otočení monitorů zpět odmítal. Ne, neměl jsem chuť poslouchat tenhle zmatek plný vysokých frekvencí, které všem těm třmínkům, kovadlinkám, kladívkům a hlemýžďům dávaly neskutečně zabrat, zvolil jsem ústup do té klidnější části téhle povedené fabriky a vrátil se alespoň na půlhodinku DJe Tvykse. Ondra, kterému se u nás podařilo label Ed Banger dostat do povědomí, o poslední vytrvalce rozhodně nechtěl přijít a tak se v jeho setu objevily i zábavné jistoty v podobě bootlegů Technotronic či Robin S. Zatímco Basti se přetahoval s mamkou, jemu knoflíky mixážního pultu točil Vicarious Bliss. S tím rozdílem, že právě on měl utkvělou představu, že ti pod nimi pár decibelů navíc ještě snesou... Tohle byl normální zvukový teror a já už nechtěl být dobrovolným rukojmím, do půl páté to bohatě stačilo – fakt!

Tak snad příště?

Už zase jsem uléhal za doprovodu zvuků, které tak nápadně připomínaly chrastění škeblí a malých kamínků o sebe, když se mořská vlna vrací nazpět a nebo to mohla být anglická slanina škvařící se na pánvičce či pražící se popcorn. Uši dostaly neuvěřitelně zabrat a divím se, že vůbec slyším klapot klávesnice. Kolikrát ještě než o svůj sluch definitivně přijdu? Přiznám se, že po stránce vizualizací na příjemném, originálním a ne přehnaně načančaném místě, se zásobami alka i nealka i s hudební produkce jsem byl nakonec spokojen. Takhle se mi to líbilo a už teď se nemohu dočkat pokračování! Pro mě osobně by byl ale zpětně tím největším hrdinou pátečního večera šikovný zvukař, který by vše uvedl na pravou míru. Myslete na něho prosím do budoucna, ať si u Andyho a Toma z Groove Armady neuřízneme ostudu a místo dalších zajímavých odklepnutých jmen nám jen z Londýna neukážou stopku. Byla by to vážně škoda! Pokud nás v pravidelných intervalech poctí svou vzácnou návštěvou další zajímaví hosté, hrozně rád budu zase u toho a věřím, že se postupně chytnou i další. Ti, kteří alespoň pro jeden večer vymění vodku za rum. Za jména, na která tu tak dlouho čekáme, přistoupí člověk snadno na nějaký ten kompromis... :) 

foto: monty, monty@techno.cz oskar oskar@techno.cz