Report z koncertu Lamb od Myclicka

Tento způsob léta...

Remcáme dnes a denně a v souvislosti s letošním přefestivalovaným létem to platí dvojnásob. Pokud váš vysněný interpret vystupuje pod širým nebem, často ho díky větru a dešti, kterým opravdu nejde poručit, nemusíte ani zahlédnout... Když vám ho promotér pro změnu uklidí do podzemí, pak se bez pronajaté sprchy a kyslíkové bomby prakticky neobejdete. Co s tím? Pro dobrou hudbu bych snad i ten život položil... :) Takže trpět! A také přijít včas, to pokud jen nechcete slyšet, ale stojíte i o ten vizuální zážitek. Už deset minut po osmé pasáž před vchodem do toho menšího sálu Lucerny ožila. Čtyři desítky nedočkavců spořádaně přešlapovaly ve frontě, mezi nedočkavci se ovšem nacházelo i pár zoufalých se zklamným výrazem ve tváři, kteří koupi toho svého lístku nechali až na poslední chvíli. Pouhý den před koncertem byly totiž fuč a oni o ně teď s papírovou cedulkou nad hlavou museli prosit. Smiluje se někdo? Tam dole bylo příjemně – ten sympatický chlad sklepení a další úlevu po parném dnu přinesl po vystání krátké fronty drink s ledovými kostkami - tak takhle by to byl koncert jedna báseň. Po stejně vyprodaném živáku velmi veselé party Bajofondo před týdnem už však bylo jasné, že již brzy o tenhle komfort všichni přijdeme. Ano, vlastní vinou – nás zájemců bude prostě moc! :)

U-Prag

A proč ne právě U-Prag?

Zatím to publikum s docházkou nepřehánělo a předskakující U-Prag tak měli tam dole v podpalubí ještě spoustu času na to, aby usměrnili třes svých kolen. No, vždyť si to taky někdy zkuste vytvořit právě Lamb patřičnou atmosféru a zároveň dokažte, proč máte právo na úvod večera mít právě vy, když je ta vaše hudba tolik rozdílná a historické kořeny spíše vlasovitého charakteru! Jenže... Kdo se u nás vlastně může s Lamb poměřovat, he? Tu hozenou rukavici tak pražská pětka pozvedla pár minut po tři čtvrtě na devět. Potvrdí, že na to skutečně mají a zahustí dostatečně atmosféru? Ano, ta už patřičně zhoustla a také první krůpěje potu se bez startovního výstřelu vydaly na dlouhou trať. Tak nejdříve se do mikrofonu se všemi těmi přihlížejícími a netrpělivými přivítat, pak bez červenání pustit základy z notebooku a teprve pak si jednotliví členové mohou po zvukovce znovu zabrat ta nejpřijatelnější místa na přeplněném pódiu... Struny a bubny - to jsou hlavní poznávací znamení téhle formace a bicák tam vzadu jich měl k dispozici opravdu přehršel a vší silou se do nich teď opíral. K ruce, respektive pár metrů před pravačkou, mu byli často i dva perkusisté s malými příručními bubínky, kteří výsledku dodávali ten stále uši přitahující tribalový nádech.

Lou Rhodes

Ach ta, czenglish...

Škoda jen, že zvuk zněl jako z jednoho místa a nedokázal se kolem nás příjemně rozprostřít. Je to snad záměr, aby kvality hlavního hosta ještě více vynikly či zvukař bojoval s tím neuvěřitelným množstvím tlačítek kolem sebe? To jistě ukáže čas... Velkou slabinou tolik matičku Prahu opěvující kapely tak zůstává pouze anglická výslovnost, tedy ten známý neduh valné většiny hudebních těles u nás, která náš krásný jazyk stále tolik odmítají. Můžeme jen doufat, že Šimon Dvorský na sobě zapracuje tak jako před časem třeba Ema Brabcová... V průběhu vystoupení ho u mikrofonu také vystřídala hostující a o poznání stydlivější vokalistka Erika Fečová, která se však z řad fanoušků dočkala obrovské podpory, sotva na pódium vstoupila! Že se bude koncert točit kolem nedávno vydaného debutu 44 thousand actors (in 16 flats) nemohlo snad nikoho překvapit a za všechny kousky, které tu zazněly, bych rád vypíchnul hodně dramatickou l.c.&i. s výraznou nosnou melodií v zádech a s filmovými ambicemi v čele. Kromě absence živých smyčců, velká škoda i chybějící videoprojekce. Zejména “andělský“ snímek ke skladbě Suspicious mohl jejich energickému vystoupení přidat další tolik důležité body!

Nebyl to snad kontra kontrabas?

Přestože mělo v půl desáté těch pět rozdováděných mládenců před sebou rozpálený a do posledního místečka zaplněný sál a s takovou vřavou se za dobu svého působení určitě ještě nesetkali, na přídavek bohužel nebyl čas. :( Toho muzikantského harampádí tu totiž měli opravdu moc! Ovšem, že ona přestavba nakonec zabere celých pětačtyřicet minut v tom úmorném vedru, s tím v tuto chvíli počítal asi jen málokdo. To jejich technik stále nebyl spokojen a ladil a ladil, hýbal s kabely, upřeně civěl do monitoru a vzrušeně halekal na zvukaře pro odposlechy. Jak dlouho ještě? Není to jen cílená provokace? Konečně! Ten řev byl obrovský... Takže svalnatý a pokérovaný Andy doleva do království elektroniky a černých a bílých klapek, s poněkud nahatým kontrabasem naopak zcela vpravo jejich host Jon Thorne a do samého středu ta tajemná křehká kráska s nezaměnitelným hlasem a pro tuto příležitost i dlouhatánskými šaty – Lou Rhodes. Temnota hned na úvod? Proč ne, k Darkness v jejich podání baterku rozhodně nepotřebujete! Hezké, moc hezké a už s následující Little Things, která zní jakoby ji pro tohle duo před lety na zakázku napsali Roni Size s Goldiem, jste si uvědomili, jak moc je tady zvuk předimenzovaný... Každé to hrábnuti Jona do strun jakoby si dalo za cíl vytrhat veškeré dřevěné obložení sálu. Všechna ta prkna teď drnčela - kéž by to bylo alespoň do rytmu, ale díky zpoždění jsme to měli s ozvěnou, která tu tolik překážela. :( Poradí si s ní zvukař?

Andy Barlow

Ve skutečnosti jsou tři, ale jinak čtyři... :)

Intenzitu zvuku naštěstí řešil málokdo, soudě alespoň podle oslavných reakcí, přičemž ty s každým dalším odehraným kusem stále nabývaly na síle. Měli nás v hrsti a když se Andy nemohl ubránit pocitu, že snad naše pozornost oslabuje, z plna hrdla si na nás houknul :) Ani Jon nezahálel a v těch vypjatých momentech se svým dřevěným miláčkem s dlouhatánským bodcem oháněl tak, jako by měl v úmyslu ty nejbližší na místě propíchnout skrz naskrz. Obdobně jako technik u Bajofondo před týdnem, také ten jejich zůstal nedoceněný, přestože měl všechno pod kontrolou a v tom nejlepším pořádku. Mezi písničkami ladil kytaru pro Lou, vracel odskakující nástroje na značky, Andymu zase pomáhal “obléknout“ si obrovský buben, hadříkem otíral blánu jiného od sražené vlhkosti – zkrátka taková holka pro všechno a velmi mrštná! A jenom s její, pardon s jeho, pomocí se všechny ty Andyho přesuny od mašinek daly stihnout – bylo to vypočítané na vteřinu! Také Lou po chvíli odhalila, že není jenom zdatnou písničkářkou s kytarou, ale že ani hra na buben jí nedělá vážnější problémy a co se týče toho krásného hlasu s kouřovým nádechem, ten oddaně svěřila právě Andymu...

“Típni to!“

On ho krášlil různými echy, prstík po Kaoss Padu putoval na displeji sem a tam a kromě pár zpětných vazeb, které se z té změti zvuků a ruchů občas ozvaly, zdálo se, že má uši pod kontrolou a ještě si to užívá. Že je publikum opravdu vzdělané, dokazovalo neustále. Ať už to bylo ono povzdechnutí “What is that sound...“ ve stále působivé What Sound, ten dlouhý zvonivý úhoz do kláves v případě jejich slavné pecky Gorecki či kratičká předehra v Gabriel, které musí každý reklamožrout ihned přiřadit příslušný komerční produkt, bouřlivé reakce na sebe nenechaly dlouho čekat a sál nebyl k utišení. Vzdělané ano, ale také bezohledné či ignorující. :( Kapela totiž požádala formou rozlepených cedulí o nekouření a nutno podotknout, že ve srovnání s jinými večery zde fanoušků nikotinu výrazně ubylo. Jenže... Sotva v polovině koncertu za tento krok Lou poděkovala s odvoláním se na fakt, že nedávno na jednom zakouřeném místě svůj hlas ztratila, najednou provokativně škrtl zapalovač tamhle, jiný tam dole... Tak ještě stále s tou angličtinou bojujeme a nebo se jen nenecháme omezovat? Občerstvit o patro níže mohla Lou pouze při skladbě Angelica – jediné instrumentálce tolik očekávaného koncertu, která jí poskytla dobrých pět minut pro odpočinek.

Vydržíte to spolu i nadále?

Po tuctu skladeb, které byly k sobě pečlivě poskládány tak, aby si na své přišli jak největší romantici, tak ti, co naopak milují rozpustilost tohoto jehňátka, nastal čas k loučení... To bylo křiku, panečku! Vrátili se, Andy za to nebývalé přijetí poděkoval v kleče a stylově si ke skladbě Lullaby požádal o klid. Ano, skutečná ukolébavka – něžná a citlivá a přesně takhle ji pomalu i potichu zahráli. Ani Bonfire se nakonec nestala tou historicky poslední - ze zákulisí jsme si je vyřvali podruhé. Ještě jednou nám s další klasikou Cotton Wool dlouze rozvibrovali vše, co jim přišlo pod ruku, objali se, Lou si vzala výmluvně do ruky svou termosku s kávou a tohle už bylo skutečné finále. Hodinky ukazovaly deset minut po půl dvanácté, tedy úctyhodný výkon v tomhle pařáku! Když nám slíbíte, že se zase nerozejdete, my vám slíbíme, že se na vás opět v hojném počtu přijdeme podívat! :) Opravdu pochybuji, že by si další návštěvu tohoto dua nechal ujít jen jediný člověk, který u jejich premiéry u nás mohl být. Doufejme jen, že příště na ten přímo mazlivý zvuk budeme mít větší kliku...

Lamb – Gorecki (Live @ Lucerna Music Bar)




foto: Tomáš Martinek info@tomasmartinek.cz, MHD mhd@techno.cz

video: wallissucks