REPORT

 

Report z koncertu Goldfrapp v SaSaZu od Myclicka

Ještě dnes se musím pousmát. Okolo mě se mimo rytmus kroutily děti s chlupatými návleky a s až podezřele velkými kukadly a strašně si stěžovaly, že ta kapela tam hraje o půlnoci muziku na spaní a jestli se náhodou nezbláznili. Nezbláznili, tohle byli Goldfrapp roku 2004 na festivalu Creamfields a úžasně hladili. Od té doby se tu ještě ukázali a vydali pár desek. Jak vypadají Goldfrapp roku 2010? Je jich pět, Alison nápadně připomíná vystupování Róisín Murphy a ty uspávačky si vzali k srdci. :) Teď je to syntetické disco trisco s fascinací v osmdesátkách včetně kláves, které si tehdy oblíbil i Míša Davidů...

 
Hrát před nimi Cartonnage, možná by bylo plno už od osmi...

Goldfrapp prostě nejsou Kosheen a Kosheen zase nejsou Goldfrapp a tak jsme se těch smutných zpráv o vyprodání koncertu v SaSaZu tentokrát nedočkali. Agentura Charm Music už v tiskovce překvapivě zveřejnila start samotného vystoupení a tak to v Holešovické tržnici krátce před devátou vypadalo jako v mrtvém městě... Tma, ticho, nikde ani živáčka. Bylo jasné, jak velký zájem jejich další účinkování u nás vzbudilo a jak moc jsou fandové muziky ochotni sáhnout do peněženky pro 770 Kč. Pokud jste si už zvykli na obcházení celé té haly s pořadovým číslem 25, abyste se dostali dovnitř, pak si zase laskavě odvykněte... Tentokrát byl v provozu pouze boční vchod a uvnitř kovovými zábranami s pojistkou všudypřítomné a přísně vyhlížející ochranky uměle snížena kapacita o zadní šatnu, toalety i několik barů. Stačilo se rozhlédnout a bylo naprosto zřejmé, proč vlastně. Prostor VIP o patro výše nečekaně prázdný, tady dole nebyla situace o nic lepší.
 

Království za baterku!

Jen v té tmě s množstvím červených žároviček nebyli další návštěvníci vidět. Veškerá místa k sezení byla zabrána ihned, na rezervace konkrétního místa se zde kupodivu vůbec nehrálo a koho snad překvapila absence popelníků, ten dostal od pití roznášejících číšníků vysvětlení. Zpěvačka je prý nachlazená a nepřeje si, aby se zde kouřilo – díky bohu za takovéhle indispozice! :) Už jste někdy pili šampus z kelímku? To byl druhý požadavek managementu – jen žádné lahve! Že by bylo vystoupení tolik odvážné a tolik experimentální a ona až tolik bázlivá? Uvidíme! K vidění tu byl zatím Floex a tentokrát v roli většinou hudebníky opovrhované – v roli dýdžeje. Umístili ho do toho kovového vesmírného korábu plného odposlechů přímo naproti pódiu a on ho teď svým hracím zapálením s rytmickými přírazy celý rozhoupával... Tohle, že je ten mladičký klučina, který tehdy všem zkušeným veteránům vypálil rybník, když svou dosud neznámou muziku vydal i v Japonsku a také u nás kritika sršela nadšením a za jeho down tempo debut Pocustone ho málem nosila na rukou?
 

Floex? To rozhodně není jen muzika ke spaní a ke hraní...

Zdá se, že za tu dobu urazil pořádný kus cesty a přesto, že se na pokračování tak zatraceně dlouho čeká, právě dokazoval, že ani tepavý rytmus určený pro taneční kreace mu není cizí. Citlivá selekce, žádný přehnaný cval automatického bubeníka – k posezení a k pravidelnému podupávání a žhavení atmosféry také jako stvořené. Navíc s hladinou zvuku, která nikoho v rozhovorech nerušila a vzhledem k tomu, že se tu tanečníci prostě zatím producírovat nechtěli, zůstával parket stále prázdný. Nebylo nutné zabírat si výhodné pozice, času dost – s tímhle množstvím lidí o tu svou vysněnou zajisté nepřijdete. Skutečně, snad i na tu vteřinu přesně! 22:00 a ačkoliv Voicething nové album uzavírá, teď pohladili právě s ní prvních deset řad v přední části parketu... Zvuk zatím spíše vlažný, ale zabralo to – všichni teď své zadnice odlepili od pohodlných židlí a pruhy těch stojících se začaly řadit za sebe. Ano, slovo “stojících“ je opravdu na místě.
 

V jakém sekáči asi nakupují?

Není samozřejmě nutné se hned stavět na hlavu, skákat dva metry do výšky a metat kozelce, ale tolik solných sloupů pohromadě už jsem dlouho neviděl. Neschopni pohybu, zcela paralyzováni, atmosféra bůh ví proč - nula! A přitom hned po tomto vznešeném intro/outru tenhle kvintet tak energický byl... Místo projekce tu měli jako kulisu stříbrné iglú s mříží, tam vpředu puštěný větrák, který teď Alison cuchal ten obrovský chomáč blonďaté hřívy a pohrával si zároveň s jejím až pohádkovým kostýmem. Zima už od pohledu a ke své zimomřivosti se také hned v úvodu přiznala. Dámy tu tentokrát byly v převaze a naše političky by jen mohly závidět - tam dozadu se tedy posadila jedna z nich, vlevo do rohu ke klávesám druhá. Veškeré struny však byly na pánech. Chlapík s kamennou tváří v tom rohu opačném drnkal na basovku do rytmu ty velmi výrazné a hybné linky, po celé šíři pódia se se sólovkou procházel kytarista téhle formace s bujným knírem a chlupatou rozhalenou hrudí, který ovšem průběžně neváhal vzít do svých šikovných rukou i housle či klávesy na krk... Ty upnuté úbory, se kterými by ještě před dvaceti lety nadělali parádu, neměli na sobě vůbec náhodou.


Kdy naposledy jste slyšeli takhle dobrý zvuk, he?!

Osmdesátkami to okamžitě zavonělo i z reproduktorů! Retro jako vyšité a teď navíc na zvuku, za který se tenhle luxusní podnik nemusí stydět. Ani na Kool & The Gang, ani na Air a už vůbec ne na odfláknutém vystoupení party Groove Armada to takhle nehrálo! Konečně výborná delikatesa pro všechny audiofily – výšky vysoké, hloubky hluboké a hladina zvuku bez jediné vlnky. Bylo jasné, že valná část repertoáru se bude točit kolem nové desky Head First a z té také dobře naladěná zpěvačka už v úvodu sáhla třeba po Dreaming, skladbě jako z pera Alphaville. K věrohodnosti vzpomínání na osmdesátky u následující I Wanna Life chyběla snad jen přítomnost tehdejší začínající stejně uvzdychané pop hvězdičky Kylie Minogue u dalšího mikrofonu či alespoň o poznání mečivější Samanthy Fox. Přesně tahle popina nás tehdy obklopovala ze všech stran a nešlo před ní utéci. Skvělé! A funkční... Ale také tak nějak až příliš strojové. Vážně tohle ta krasotinka tam na ten synťák hraje, nebo je to jen nějaká vykuchaná atrapa?!
 

Hrají to na nás, nebo opravdu hrají?

Bicí jim člověk uvěřil, tu basovku snad i taky, břichomluvcem Alison nebyla, takže ty druhé hlasy prostě ze záznamu jet musely, ale ten zbytek? Jsou to víc muzikanti, nebo kočovní herci?! Až příliš přesné, až příliš dokonalé a přitom to nevypadalo, že si můžou u těch nástrojů překousnout jazyk, aby to takové bylo... Inu realita všedních dnů - opravdové muzikanty si člověk dneska užije jen u těch akustických koncertů ála The Young Gods v Akropoli, kde se o elektronické berličky prostě neopírá. Zatím... Takže dneska spíše jakýsi kabaret spolu s muzikou, kterou máme tolik rádi. :( Každý v něm měl svou malou roličku, ovšem veškerá pozornost byla pochopitelně upřena na ni... Stejně výrazná jako před časem Róisín Murphy, snad jen těch převlékacích manévrů s potrhlými kostýmy nebylo tolik. Alison si odběhla jen třikrát a to zpátky do iglú, zatímco bývalá zpěvačka Moloko se tehdy nerozpakovala oháknout se přímo na pódiu. :) Když ty dvě spolu srovnáme ještě víc, Róisín byla tehdy daleko přátelštější, vtipnější i bezprostřednější...
 

Takhle, takhle, takhle a pak takhle. Na překvapení není čas!

Celý ten živák vlastně působil až příliš strojově a jednotlivé kusy si byly podobné jako to vejce vejci. Hlavně aby ta basa stále pumpovala vpřed, synťáky ze záznamu přihodily snadno zapamatovatelnou melodii a ten žádaný uvzdychaný sexy nádech už ona i s tou hlasovou indispozicí s přehledem obstará... Čtyři minuty a dost, čtyři minuty a dost. Prostě: “tady máte dnešní setlist, v tomhle pořadí to bude, tak se to koukejte naučit a nezastavujeme se, máme zpoždění - zítra hrajeme tam a tam...“ Žádný prostor pro legrácky, žádná sóla muzikantů, žádný moment překvapení, žádné dramatické změny nálad, kdy by všechny ty syntetické hračky alespoň na chvilku utichly a ona vzala na okamžik do náruče s jejich nejvýraznější skladbou Utopia z té první desky Felt Mountain. Nic takového! Po jejich návratu z iglú, po zhruba padesáti minutách od startu téhle až příliš secvičené show, přihodili i o poznání psychedeličtější materiál v podobě Little Bird a Hunt. Konečně muzika dramatická, včetně efektní kytary s efekty, u níž nebylo dopředu úplně jasné, jak se bude daný kus tvarovat a v jakém tempu bude tentokrát kolovrátek příst – konečně nějaký prostor pro rozvinutí naší fantazie s nečekanými zvraty.


"Tak hlavně to zdravíčko..."

Zatímco basák zůstal po celu dobu produkce v tom pravém rohu poměrně statickým, kromě slov díků za přijetí od vokalistky na rozdmýchání atmosféry zdatně pracoval i kytarista s rozhalenkou, ale také bubenice, která se občas za své škopky postavila a pár gesty s paličkami v rukou provokovala ke zvýšené míře ovací... Alespoň ty první řady pookřály, ale přestože jim to na tomhle aparátu tak skvěle hrálo, ti dále od pódia působili spíše jako výherci v nejrůznějších soutěžích mediálních partnerů, kteří vlastně ani neví, proč se sem dneska obtěžovali. Zvláštní... A pak se najednou deset minut po jedenácté sebrali a odešli. :( Přítomnost techniků balících různé šňůry a zařízení do beden mohla být fajn provokací, ale oni to mysleli smrtelně vážně. Rozhodně se u této činnosti nenechali vyrušovat. Inu víc toho už dneska nebude - jde se domů... S rozpaky. Tohle byli prosím pěkně Goldfrapp roku 2010. S Alison, která na tom zřejmě nebyla zdravotně nejlépe - na ostatních zastávkách totiž tak skoupí na dobrou hudbu nebyli. Ach, ta rýmička...

foto: terezi terezi@techno.cz

 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016