A když už ne do Teplic, tak určitě do Trenčína na Pohodu

Přátelé, a jelikož to byla kalba vzkutku nevšední, dovolte pár skromných slůvek jimiž bych vám ji přiblížil.

Na úvod jedna dobrá: po letech se Pohoda dočkala dokonce i oficiální podpory města, pravda, na radnici už Mečirovská klika nemá většinu. Těch dobrých bylo naštěstí více, třebas ta o počasí, neboť páteční bylo pravé festivalové, lehce pod mrakem, sveží vánek, pravda (snad to holka unese, že se zase o ni opřu), v sobotu přitopili pod kotlem, no ale řekněte upřímě, lze takovou horečku sobotní noci provozovat v lednici?

Trenčín se má, má v centru hrad a za hradem (z hradu se poslední dobou odloupne sem tam kamének a tak jej zdobí lešení) hnedle velký lesopark, údolí, jemuž sluší jak ta řeka tak ty kopce. A parkování v centru města bez poplatků, což našinec ocení a také pivovar jež nad festivalem pojal patronát avšak neprodává ležák což našince přímo ohromí. Hrůza! Ba ne, (Bažant) Pohoda rulez!

Pátek začíná mocným náporem trubek, na hlavní scéně, pochodové i lidové, v podání Městského orchestru mladých z Dolního Benešova. Akorát přicházíme, atmosféru jarmarku by snad mohlo dokreslit služební hlášení MNV o nedělním prodeji brojlerů ve stáncích za kostelem. Socialistickým areálem (vzpomínáte na první Shadobox v Mánesu?) výstaviště se line vůně klobás, dokonce nalézám i stánek s ovocem, říkám, broskvím neodolám.

Trubky na hlavní scéně (Bažant stage) mezitím střídá Punk (Punk na Slovensku zažívá znovuzrození a to je dobře, páč Punk je legra), my míříme pod druhé podium, kde mezitím graduje lidovka J.B.Šuka (no nekecám fak´ se tak ´menuje) což vytváří úrodnou půdu pro následnou dechovou smršt orchestru Bobana Markoviče, kterážto zase vytváří vhodné klima pro objev Bikaver ročník 2000 propašovanou to podle do areálu (fuj, desítku pít nebudu - vím co říkám, ochutnal jsem:).

A jsou zde Loonaloop, zpočátku láskyplně rozněžnělí což v kontrastu s předchozí smrští působí poněkud komicky, ne nadlouho, živé bubny a housle udělají své a nadšení přerůstá v pohyb a ten zas v euforii, slečna zpěvule sundavá sukni a hle, růžové kalhotky. No hrůza, to je ale zase dneska den.

Nejen Australský holky uměj na didgeridoo, vy samozřejmě taky, ale v prvé řadě Karpatské chrbáty. To se veme kus nádobky na vodu od hajzlu i s trubkou z PVC, no, a pak se do toho ... k samotné technice hry raději výrazivo hledati nebutu neboť by mě Dan zcenzuroval. Zní to skvěle. Vysmáto máte ihned.

Algida stan, Khoiba. Ladí se pečlivě, z tváří učinkujících lze vyčíst (na to že to je chillout tent) relativně velké napětí, publikum je znalé a tak trpělivě čeká. Pamatuji si, že naživo v Akropoli byli lepší než jak je znám ze studiových nahrávek a tak se potají teším. Ema Brabcová umí. Nejen pro mě určitě jeden z vrcholných zážitků celého festivalu. Kruci, tu desku bych si přeci rád koupil.

Opět přesun na posledních pár minut s Triem Mocoto, znalci říkají samba rock, řekl bych neskromě pořádnej rokec. A tuze svěží, vyvoněnej brazilskou exotikou, tancuje úplně každý a kdo ne tak se určitě směje a tleská. Slušná vizitka, co říkáte?

Dreadzone mají podobně jak Loonaloop laťku hodně vysoko. Ale nakonec přidávají a hned 2x. A rovněž též pochvalu že řveme víc než Praha. Hecujem se zkrátka navzájem a to že ku prospěchu věci. Víc neřeknu. :)

Pak nevim. The Cardigans jsou v šoku z nehody autobusu a já zase v mírném útlumu opuštím jejich scénu, strkám hlavu do Algida stanu kde atmosféra velice zhoustla, bolo tam vela ludi co boli najviac, Veneer řikáte ze se ti kaliči jmenují, pravda, nebyl jsem na tom o mnoho lépe a tak se raději zdržím jakýchkoliv komentářů, chi chi chi.

Sobota je slibná.

Úchvatný výlet do říše snů začíná Marián Varga, s citem, rytmikou a proměnami básníka, jen on, piano a naprogramované samply.

Zvědavost mi nedá, kdo že to je DJ Forrest a co že na večer chystá, dovolte pane abych se s Vámi seznámil, kráčím do Algida stanu, ó zní to malebně, tak tedy večer naschledanou.

Ještě před tím však ucho posluchačovo zažije několik blaženných stavů, to nejprve Čechmor a jejich symfonické básně osedlané mnohdy na vzkutku temperamentního rockového koníčka, mé ovace neznají mezí, posléze zas k tanci vybídne Ondřej Havelka s živým (nezbývá než zdůraznit) ansámblem, poslední přídavek je pak už úctyhodnej drumm und base a tak to následovní TataBojs mají opět vysoko položené. Až tak vysoko, že Bublina na konci leze nejprve na bedny a z nich pak na boční žbrdlení, načež šplhá co nejvýše promlouvajíce k nám bezdrátově, zda-li mu rozumíme, no to se ví že jo. Řveme jak tur, když už ty jeho ryby mlčí. :))

Načež mě Slovenští přátelé zvou na panáka a pak hned musím na Galaghu do DNB pavilónu abych se zkrátka konečně zas dal do pohybu ale jest potřeba hlídat čas neboť lze i létat v čarokrásných světech s Lukášem alias DJ Forestem a Klárkou a neobjevit tenhle překrásný svět "Bukemovského DNB" protkaný Klárčiným hlasem by bylo po hříchu marnotratně hloupé. Stylově různorodé, alespoň podle konce soudě neb přistávalo se v Jižní Americe.

Howgh. Děkuji převelice, bylo mi potěšením.