Wilsonic

Když padlo definitivní rozhodnutí o našem výjezdu za hranice, společná radost nebrala konce. Ne, že bychom byli fanatičtí travelleři, jak nám ostatně mnozí říkají, ale představa výletu s bandičkou zvrhlíků s Ajchmanem v čele za atypicky kvalitním lineupem do slovenské metropole Bratislavy se ignorovat  jednoduše nedala.

Proběhnout zde totiž měl třetí ročník i na české poměry velmi "dospělé" indoorové taneční akce. Nesla název Wilsonic (bohužel mírně degradován v historických souvislostech naprosto nesmyslným popisem vzniku v PR materiálech) a představila ne-mainstreamové směry současné elektronické hudby z převážně anglosaské a pangermánské provenience. Nejzajímavějším, tedy alespoň pro nás byl minimalistický set kanadského producenta Jeffa Milligana, vystupujícího pod pseudonymem Algorithm. Průkopník jednoduché, ale oduševnělé elektroniky a zástupce vlastního Revolver records opět nevybočil ze symetricky poskládaných zvuků, hlubokého temného bublání, klapání či prapodivného synchronního tikotu. Publikum, shromážděné na druhém Nescafé pódiu evidentně zaujal a v rytmech tak podupávali lidé, do kterých by jste oblibu podobného stylu na první pohled nikdy neřekli.

Atmosféru zde dokresloval mobilní kávo bar a stovky švitořících  mladých lidí. Zde cizí návštěvník pochopil hlavní specifikum celé party - klubeři byli starší, než bývá zvykem; kultivovaní lidé, kteří skutečně přišli za hudbou.

S vědomím, že zlatokopecké tendence zde byly potlačeny na minimum se tak nabízí prostor pro zamyšlení na produkcí samotnou.

Česko-slovenské spojenectví pod záštitou silného sponzora kupodivu fungovalo na jedničku. Přehledný systém bylo možné naleznout od pokladny až po press centrum.
Poprvé dochází i na výslovnou pochvalu pracovníků bezpečnostní služby, z nichž mnoho při rozhovoru disponovalo určitou formou zdravé inteligence. Úsměvným se jevil zákaz kouření v hlavním sále. Přítomnost dřevěných parket však omezení dávalo velmi silný argument. Na tomto místě probíhaly také nosné pilíře celého festivalu.

Letmo stačí zmínit jen německé hudebního řimbucha Ricarda Villalobose či headlinery Funkstorung. Prvotní rozmar z absence Squarepushera byl zpěvákem Enicem po krátkém úvodu rychle rozmetán v propadliště minulosti a my tak měli příležitost zaposlouchat se do emotivního neo-poetického projevu postaveném na směsici snad všech myslitelných tanečních (hud. el.) prvků. Perfektní! Náhrada vskutku delikátní a návštěvu jejich koncertu můžeme všem vřele doporučit.

Zcela a jednoduše. Náladu místa ani produkovanou hudbu v krátkém textu smysluplně vyjádřit nelze. Prostory parku kultúry a oddychu u toku Dunaje zapsaly do našich pamětí další z mála cenných a bez přeháňky sofistikovaných zážitků. Stejně tak jako náš Nescafé Neoplán a bandička zvrhlíků s Ajchmanem v čele.
To už je, ale jiný příběh.