Report z koncertu Roedeer od Flyboyedy.

Jednou z mnoha příležitostí tak učinit jsme měli právě minulé pondělí, neboť v pražském klubu Roxy křtili svojí zbrusu novou desku jménem Lollipop zástupci české kytarové scény jménem Roe-Deer. Ještě ze mě nevyprchaly emoce z vynikajícího koncertního prožitku německých Beanfield a už byla na obzoru další zajímavá hudební událost.

Poté, co nadějnou a téměř všemi opěvovanou kytarovou formaci Roe-Deer, opustili Ema B. a Filp M., mnozí tuto partu jednoduše odepsali a přeložili jí do sekce více méně uzavřených kapitol. Na jednom nejmenovaném diskuzním serveru jsem však zahlédl poměrně výstižný názor, že rozpad původních Roe-Deer se v konečných důsledcích ukázal návodem, jak z jedné príma kapely vytvořit dvě. Pro nás posluchače pravděpodobně není podstatné proč se vlastně cesty původních členů rozdělily (bulváru už na toto téma proběhlo celkem dost…), neboť předpokládám, že k tomu dotyční lidé měli podstatné důvody. Podstatné pro nás dle mého názoru je, že věrni krédu “ když tě život srazí na kolena, vstaň, otřepej se a jdi dál“ nepověsili ani bývalí ani současní členové této kapely své umělecké řemeslo na hřebík, ale naopak pokračují dál v tvorbě fajn převážně kytarové muziky. Na rozdíl od Khoiby, kde dostávají kromě kytar dost prostoru i analogové klávesy, nová sestava Roe-Deer vedená baskytaristou Šmitym (dále Andrzej Palec-zpěv, kytara, klávesy, Jirka Kalous-kytara, Honza Malich/Fenek Steiner-bicí) se vydala cestou, kde hlavní slovo mají především kytary, které sem tam mírně doladí klávesy. A moje dojmy z pondělního FM koncertu??? Šup na další odstavec J

Jak už na FM s kvalitním až exkluzivním programem bývá zvykem, již po čtvrt na devět byl klub poměrně slušně zaplněn lidmi postávajícími nejenom na parketu, čekajícími na hlavní show toho večera. Již v tuto brzkou dobu na podiu postával sympatický mladý muž s kytarou a zvesela si zpíval v kytarovém doprovodu sebe sama. Pravda, tohoto chlapíka s největší pravděpodobností neuvidíme na vyhlášení výročních cen Zlatého slavíka, nicméně velmi kladně hodnotím odvahu předstoupit sólo před ke konci jeho vystoupení již téměř zaplněný parket a pořádně to rozjet. Nedbaje tak pubertálních úsměvů některých zúčastněných diváků vytvořil tento mně neznámý mladý gentleman poměrně příjemnou rozjezdovou atmosféru pro ke koncertu se chystající Roe-Deer.

Zhruba čtvrt hodinky před devátou večer, to kluci z Roe-Deer bez zbytečně protahovaných okolků rozbalili naplno a započal velmi příjemný hodinu a čtvrt trvající kytarový dýchánek.
Oproti svému předchůdci se koncertní show této party mohlo pochlubit velmi slušnou světelnou výzdobou a na kytary opravdu luxusním zvukem. Tyto dva faktory dost umocnily již tak slušné osobní kouzlo této skupiny. Charismatický zpěvák a kytarista v jedné osobě se stabilně vyšpuleným bříškem a velmi slušnými hlasovými dispozicemi odzpíval celý koncert s velkým nasazením. Není se čemu divit, zkušenostmi zřejmě oplývající vokalista v minulosti fungoval v kapelách jako Deep Decline, Noci či Sick Models. Baskytaristu Šmityho s kytarou zavěšenou proklatě nízko bych sice za sympaťáka roku pravděpodobně nezvolil, ale i jeho image dokreslovalo v dobrém slova smyslu celkové kouzlo této kapely. Druhý, věčně se usmívající kytarista a občasný zpěvák mi pro změnu připomenul Berttranda z francouzského seriálu Škola života (La vie devant Nous:), který před nedávnou dobou běžel na jedné nejmenované televizní stanici. Bubeník sice nebyl tolik vidět, o to více byl však díky svému důraznému stylu slyšet. Jako celek energií překypující a s ničím se nemazlící živel, kterému to parádně šlapalo během celého koncertu. Podstatnou část zvukové tváře této kapely tvoří především velmi důrazná až místy agresivní bicí rytmika v naprostém souladu s velmi výraznou basovou kytarou, to vše dokresleno velmi zvučnými a melodii dotvářejícími kytarami a samozřejmě zpěvem velmi slušného rozsahu. V několika písních byla tato sestava dokreslena klávesami, zpěvem a jedním pozoruhodným nástrojem jejich hostů. K těm se však ještě dostanu. Pokud byste se mě zeptali, jaké kapely mi aktuální zvuk Roe-Deer připomíná? Pravděpodobně bych podotkl, že mi jejich hudba mírně evokuje například Afgan Whigs, Placebo, staré dobré Pixies Franka Blacka či více energičtější a silněji nabustrované James, a to především v okamžicích úctyhodně vysoko položeného zpěvu Andrzeje. Rozhodně bych si však nedovolil tvrdit, že by je Roe-Deer kopírovali. To ani náhodu! Je jen můj velmi subjektivní dojem, že jsem tam ty zmiňované kapely cítil a pokud si kluci z Roe-Deer něco málo až mikro z tvorby těchto part vzali, do své hudby to vložili s citem a především se svojí vlastní duší! Během jejich vystoupení zazněly jednak novější skladby jako například Stranglers, ale také několik starších záležitostí. Vzhledem k faktu, že jsem do dřívější tvorby Roe-Deer nijak výrazněji nepronikl, nebyly pro mě personální změny v kapele a s tím spojené zvukové proměny žádnou překážkou si koncert užít.

 Během celého koncertu na podiu panovala velmi přátelská atmosféra, kterou umocnila skupinka nejenom na koncert, ale i k nahrávání samotného alba pozvaných hostů. Na klávesy vypomohl Karzi ze spřátelené party Southpaw. Se zpěvem a rovněž klávesy vypomohl seňor Gregory pro velký úspěch ze stejného hudebního spolku. Na mně neznámý rytmický nástroj pak zavládl jistý pan Krása a celé show umocnili chlapci z Wohnout, kteří přišli podpořit své kolegy a v rámci slibovaného křtu šampáněm zlili zbrusu nové album Roe-Deer jménem Lollipop.

Co říct závěrem k tomuto příjemnému kytarovému zážitku? Zpěvák Andrzej se okamžitě po křtu desky všem přítomným do mikrofonu svěřil, že vydání této desky pro Roe-Deer hodně moc znamená. A já to klukům věřím, stejně jako jim věřim tohle fajn album. Přál bych jim, aby třeba s tímhle cédem  prorazili i někde jinde než v českých luzích a hájích, protože speciálně za Roe-Deer bychom se rozhodně nemuseli ve světě stydět.