Report: Hooverphonic v Roxy

Stejně je to na tom světě zajímavě zařízeno… Někoho si oblíbíte, těšíte se, že se s ním konečně setkáte tváří v tvář a když dotyčný člověk konečně dorazí, pěkně vás zklame. Naopak ten, který vás překvapit nemůže, protože ho už důvěrně znáte, ještě více předčí vaše očekávání. Nechápete? Tak pěkně pomaličku… Minulý pátek k nám přijeli Swayzak, na které jsem čekal dlouhých šest let, kdy mě jejich album Snowboarding In Argentina pěkně chytlo za ušiska. Ovšem, když by Swayzak vůbec nepřijeli, ono by se také nic nestalo. Takhle jsem si jen na super zvuku vychutnal osmdesát minut jejich sympatické muziky vestoje. :) Navíc sestava nebyla kompletní a tak jsem je mohl zařadit do škatulky všech těch podivných vystoupení, která letos u nás proběhla a kdy se pod jakousi ochrannou známkou hemžili zcela neurčití protagonisté.

Belgické Hooverphonic, respektive tehdy ještě jako Hoover, jsem objevil zhruba ve stejné době jako Swayzak díky jejich neskutečně pohádkové a přitom propracované desce A New Stereophonic Sound Spectacular. V jednotlivých stopách se děly věci opravdu neuvěřitelné a hlas zpěvačky Liesje Sadonius tak nádherně hladil… Pak se ovšem ve studiu narodila deska druhá a ejhle! Milá Liesje byla tatam a člověk si musel pomalu zvykat na hlas nový, na hlas odlišný a já jsem té Geike přicházel na chuť opravdu pomalu, protože jsem bohužel (jak už to tak bývá) srovnával. Když kapela koncem roku 2000 poprvé dorazila k nám do České republiky, neváhal jsem s návštěvou ani vteřinku. Byl to příjemný koncert, zazněly i přezpívané skladby z debutu a člověk mohl srovnávat ještě o maličko víc. Nějak jsem tu muziku tehdy jen strávil a utíkal domů na kutě. O dva roky později už jsem se v Roxy zasněně pohupoval, vnímal tu hru světel a kouřového oparu a nechal se unášet do dosud neprobádaných končin.

24. listopad letošního roku byl v mém kalendáři označen červenou tužkou. Ne zrovna, že bych musel v té Roxy na nich potřetí nutně být, navíc loňská deska Sit Down And Listen To byla spíše retrospektivní, (i když s novými úpravami) ale vidět a slyšet tyhle Belgičany se mi nakonec přeci jen zachtělo. Již dlouhatánský fialový luxusní autobus s přívěsem těsně před klubem naznačoval, že jsme si datum ani místo nespletli a jsme tu správně. Ve čtvrt na devět byly schody do klubu prázdné, bary takřka vymetené a vše připomínalo časnou hodinu příchodu na populární Free Mondays. Ovšem ouha – stačil pohled z balkónu směrem do sálu, aby člověk zjistil, že dorazil skoro jako poslední. Parket byl totiž zaplněn skoro do posledního volného místečka a člověk se až zastyděl za svůj pozdní příchod (ještě, že vás vyhazovači nezapíšou do třídnice). Mimochodem – mám pocit, že ten večer vydělaly bary klubu opravdu minimálně. Ti návštěvníci přišli kvůli Hooverphonic, drželi si zuby nehty své pozice a nehodlali o ně v žádném případě přijít jen potupným doplňováním svého pitného režimu. :) Oni totiž přišli za muzikou a zřejmě jí hodlali i něco obětovat! Ještě jednu věc však člověk při pohledu z balkónu zaregistroval – pódium bylo totiž širší než obvykle a to přibližně o dva metry. Už to samo o sobě slibovalo, že se budou dít věci veliké, ba možná převeliké. Sálem se zatím nesla příjemná muzika z CDčka a všichni s napětím očekávali startovní výstřel. Snad jen chybou obsluhujícího jsme se dočkali během čtvrthodinky hned dvakrát Wichovy verze skladby I´m (Not Really) Optimistic od EOST…

Samotná scéna byla pro nás starší překvapivě připomínkou komunistických sjezdů – to rudé sukno až příliš svádělo ke srovnání s tím, co jsme mohli kdysi sledovat na svých barevných televizorech. A když jsme u těch barev, silné barevné paprsky se vzápětí postaraly o to, abychom na tuhle hrůzostrašnou představu naštěstí zapomněli – takový světelný park ti soudruzi přeci jen tehdy neměli. :) Teprve až s příchodem muzikantů člověk zalapal po dechu. Že se jich zde nakonec “usalaší” devět, v to jsem nedoufal ani v těch nejbláznivějších snech. Zcela vpředu uprostřed využila svého čestného místa zpěvačka Geike v úžasně střižených šatech, po své pravici měla jako oporu kytaristu Raymonda Geertse, po své levici basáka a hlavu celého projektu Alexe Calliera. Za nimi se zcela vlevo činil klávesista, který střídal hammondky s druhou klaviaturou. Vedle něho už byl smyčcový kvartet čítající jedno cello a troje housle, zcela vpravo měl svoji aparaturu rozloženu bubeník, který hbitě měnil jedny paličky za druhé. Lehce po půl deváté (po velmi trapném a zřejmě opravdu nezbytném reklamním jinglu jednoho nejmenovaného radia) se kapela dala v tomto složení do díla a už úvodní intro Love Me To Death dávalo jasným signálem na vědomí, že tohle rozhodně nebude klasický koncert. Snad spíše společné postání (když ne posezení) lidí, kteří umí naslouchat a kteří se chtějí nechat rozmazlovat u sbírky tónů a kouzla lidského hlasu. Nebylo kam spěchat, smyčce měly zelenou a na pohupování bylo ještě dost času. Člověk jen zíral na těch devět lidí, kteří byli tak dokonale sehráni, užíval si čarokrásného zvuku a také zjišťoval, že dnes je to kupodivu bez odposlechů. Všem muzikantům vedly do uší ty černé hadičky, které pevně v otěžích svíral zvukař přímo na pódiu.

Pozorovat štíhlou Geike bylo už samo o sobě zážitkem na celý život. Jednotlivá slůvka jí vypadávala z úst, jako ty nejvybroušenější diamanty a ona si s nimi přitom jen tak lehce pohazovala. Také druhá One z předloňské desky Jackie Cane získala úplně jiný rozměr – vše bylo tak úžasně zamilované, tak nádherně mazlivé, snad jen ty druhé hlasy člověk maličko postrádal, ale to už by se pořádající agentura asi nedoplatila a otázkou je, zda by se vůbec nějaký sbor do autobusu ještě vměstnal. :) Znovu mě potěšily skladby 2 Wicky, Barabas a úvodní Inhaler, které pocházejí z jejich debutu, ovšem v tomto podání jsme tak mohli ochutnat zajímavé „remixy“ a zároveň opět vzpomínat na roky dávno minulé. Kytarista měl svého podavače, který při každé další písničce přispěchal s novým nástrojem, měli jsme možnost ochutnat i kytaru havajskou (na níž se hraje netradičně vsedě) a v zásobníku viselo jako v šatníku nejméně osm naleštěných kousků, přičemž bych snad ani jednotlivé ceny těchto dílek nechtěl znát…

Zhruba v polovině koncertu (tedy to jsem si ještě bláhově myslel, že jde o polovinu) začala muzika pomalu nabírat grády a skladby postavené na silných melodiích interpretovala Geike stále bez jediné chybičky. V okamžiku, kdy jsem jí chtěl začít vyčítat, že koncert sice prima, ale že by možná neškodila nějaká komunikace s publikem, jak je tomu u popíku zvykem, (teď ovšem bez urážky) natáhla mikrofon do sálu a líbivý popěvek: “pá, pá, pa, pá, pá!“ zvládlo pražské osazenstvo na výbornou, několikrát a hlavně hodně hodně od srdce. Když Geike viděla, jak moc to lidi v klubu baví, dostali jsme všichni příležitost o deset minut později zopakovat jeden z refrénů! Už tady by si člověk řekl, že tenhle koncert stál za to, v těchto mrazivých dnech zahřál lépe než kamínka či svařák a že to byl vlastně dobrý nápad do té Roxy vyrazit, ale.. Ale pak se začaly dít neuvěřitelné věci! Bylo tři čtvrtě na deset, následovala nepřekvapující představovačka, i když ne úplně všech členů (asi bych se být těmi nepředstavenými trochu urazil) a bylo jasné, že si klasicky vytleskáme přídavek.

Vytleskáno - Hooverphonic se vrací, nasazují další a další dosud neodehrané trumfy, dočkáváme se (dokonce) pro mě v poslední době nejoblíbenější The Last Thing I Need Is You a také Sometimes, o níž jsem hodně stál. Čas neúprosně běží a pravidelnému návštěvníků Roxy už je nad slunce jasné, že se úderem dvaadvacáté hodiny ponoří bohužel do ticha… Ovšem lid tleská a lid si také žádá další nášup. Světla zůstávají zhasnuta, bude přídavek, nebude? A je to tu! Jako by si snad všichni chtěli užít po těch všech symfoniích, kdy by mohla i Pražská filharmonie závidět, konečně pořádnou jízdu, vrhají se muzikanti do víru své vášně. Klávesákovy dlouhé vlasy se míhají vzduchem, jak do svého nástroje řeže jako o život, také houslista je v extázi a vůbec každý se vybičovává k těm největším výkonům.
22:10 – díky a nashle? V žádném případě! Ještě, ještě! Znovu se Belgičané (v tu chvíli vynášení přímo do nebes) navrací, znovu své fanoušky oblažují zásobou nazkoušeného materiálu. Člověku běhá mráz po zádech, každý má přitom pusu od ucha k uchu a roznáší absolutně nechemické úsměvy na své spoluklubovníky a srdce všem vzrušením bije jako zvon! Tak ještě tři a můžeme pokračovat do Vídně? Ani teď ne! Ještě, ještě, my chceme ještě! Neuvěřitelné se stalo skutečností, pomalu jsem začal přemýšlet, jestli je snad tuzemské publikum do té Vídně na čtvrteční koncert neponese nakonec na rukou. :) Jako odměnu za ty obrovské ovace dostalo pár vyvolených od bubeníka paličky. Sečteno, podtrženo - do půl jedenácté! To už si žádá zápis do knihy rekordů, kterou by snad jednou klub Roxy mohl vydat knižně!

Je čtvrtek 25. listopadu něco kolem půlnoci, já píšu tenhle report, k tomu mi hraje Jackie Cane a hlavou se mi honí strašně moc myšlenek. Hudební ankety jsou za dveřmi a já měl doteď jasno – koncertem roku bylo pro mě nedávné vystoupení Tatabojs, kapely z Hanspaulky, kteří předvedli dokonalou a nápaditou a zcela originální show v T-Mobile Aréně. Ovšem co teď? Byl tohle lepší, nebo horší koncert? Kde je to měřítko? Jedno vím určitě - tohle byla poctivá muzika, zahraná naživo a od srdce, muzika, která v těchto nevlídných dnech umí úžasně pohladit a dává směle zapomenout na všechno špatné a ošklivé. Mám už jen jednu otázku na srdci. Kdy si budeme moci tenhle vánoční dárek, nadělený a rozbalený přesně s měsíčním předstihem, zopakovat (Davide)?