ROZHOVOR

 

Inigo Kennedy pod lupou

Bezesporu největším tahákem festivalu Shotgun Euro 2005 je Brit žijící střídavě v Londýně a v Praze Inigo Kennedy, zvukový mág a majitel labelů Asymmetric a Instaillation. Připravili jsme s Inigem velmi zajímavý rozhovor, který je především o jeho životě a pohledu na svět kolem nás.

 

Kdo je Inigo Kennedy? Jak by jsi sám sebe popsal?

No, docela miš-maš protikladů vlastně, ale myslím, že jsem docela všestranný člověk. Většinou stojím nohama pevně na zemi. Pokud bych měl napsat seznam slov, která mě vystihují, tak bude obsahovat svědomitost, opatrnost, objevitelství, trpělivost, zvídavost, perfekcionalismus, klid, kreativita, praktičnost, klid, štěstí, nesmělost, realita. Předpokládám, že by jiní nabídli jiný názor, ale díkybohu především v pozitivním smyslu. :o) Možná jsem příliš bojácný, někdy až přecitlivělý. Tak jako tak příliš neriskuji a snažím se být obezřetný a některé věci potlačovat. Někdy jdu až příliš daleko v pomoci jiným lidem, což je občas k mé smůle.

Jaké byly tvé první hudební kroky? Vzpomeneš si na první setkání s hudbou?

To je těžké přesně popsat. Je to docela známé z mé biografie, že jsem první "record player" měl ve dvou letech a je možné tedy, že právě tohle ovlivnilo mé zájmy později. Každopádně na něm hrály čtyři nahrávky s dětskými říkankami. Vzpomínám si, že jsem docela brzy byl fascinován elektronikou a hi-fi, tedy stroji, které dělají anebo přehrávají zvuky. Měli jsme stařičký "reel-to-reel" kazeťák a opravdu zvláštní gramofon, který měnil rychlost sám od sebe a nějaký starší kotoučák. Jednoho dne gramofon vyhořel, protože jsem s ním nezacházel příliš dobře, když byl zapnutý. Asi jsem scratchoval, možná :o). Vzpomínám si, že jsem byl docela fascinován pianem, které jsme měli doma, když jsem byl malý. Přestože jsem nikdy nechodil na žádné hodiny, často jsem u něj vysedával a hrál. To bylo první znamení mého zájmu o tvorbu hudby. Byl jsem uchvácen objevováním toho, jak fungují noty dohromady. Byl jsem uchvácen hromadou magazínů o elektronice, které měl doma můj otec na přelomu 70. a 80. let. Především pak návody na stavbu analogových syntetizátorů. V polovině 80. let si jistě vzpomínám, že jsem se zajímal a snil o syntetizátorech a o tom, že jednoho dne budu mít Yamahu DX7. Moje dětství mi ale neumožňovalo opravdu se dostat k hudbě až tak blízko. Určitě ne do mých teenagerovských let, kdy jsem začal opravdu sledovat a objevovat hudbu jiných lidí a v hudebním oddělení místní knihovny jsem byl každý týden.

Popiš předešlých 10 let tvého života.

Velmi, velmi rychlý. Zdá se také, že zrychluje. Když bych se na to podíval v celém rozpětí, tak jsem vydával hudbu a cestoval po světě jako DJ. Jsem velmi šťastný, že jsem mohl vidět tolik míst. Byl jsem v desítkách zemí na všech kontinentech a stokrát jsem usedal do letadla. Většina lidí je šťastná, že navštíví několik míst za celý život, což je vždy důležité mít na paměti. Vedle cestování jsem vydal stovky skladeb a skládal hudbu mnohem více než předtím. Je vždy fantastické objevovat nové lidi na druhém konci světa, kteří vědí o mě a mé hudbě.

Kromě hudby se toho stalo samozřejmě také hodně. Promoval jsem na vysoké škole, hodně pracoval (včetně práce na banánových a jiných farmách v "kibbutzech" v Izraeli) a objevoval věci, o kterých jsem neměl předtím ani tušení. Zajímám se například o cizí jazyky. (pozn. Inigo už umí líp česky jak někteří Češi :o)). Kromě všech těch vzrušujících věcí jsem se také musel naučit řešit věci, o které jsem se nikdy nemusel starat. Pořídit bydlení, vzít si hypotéku, setkat se s úmrtími. Ztráta mého otce je s odstupem více jak deseti let vcelku zásadním momentem.

Jsem docela šťastný, když porovnám těhle 10 let s deseti lety jiných lidí.

Žiješ také v Praze. Líbí se ti tu žít? Můžeš porovnat Prahu s Londýnem? Jakých 5 největších rozdílů tě napadá?

Samozřejmě se mi Praha moc líbí a důležité je to, že ji znám z jiné stránky než obvyklý návštěvník nebo turista. Stejně tak je pravdou, že stejně jako každé místo, i tady je za pozlátkem rychlé návštěvy a konfrontace s turisty něco jiného – jednoduše obyčejný život. Stejně tak jako kdekoli jinde se i tady najde hodně pozitivních i negativních bodů. Bylo by naivní si myslet, že tomu tak není.

Pokud chceš názorný příklad, který mi zůstal v mysli, tak tu mám jeden z linky 119 z Ruzyňského letiště na Dejvickou. Lidi si kupovali lístky od řidiče, který jim neřekl nic o tom, že by se měl lístek "štípnout" a lidem to nepřijde divné, že musí udělat ještě něco. Za 5 minut se objevil revizor a já ztěží chápal jak může požadovat po těchto lidech v autobusu z letiště, kteří jsou ověšeni zavazadly a je jasné, že nejsou odsud, 500 Kč, protože si "neštípli" lístek. Tyhle věci mě opravdu frustrují. Jaký to pak udělá dojem na lidi, kteří tohle místo navštěvují? První dojem udělá nepřátelská tvář. Nebylo by citlivější těmto lidem vysvětlit jak to funguje? Udělat k nim vstřícný krok místo toho? Jsem si jistý, že mnozí z nich ani nedostanou lístek od řidiče a můžou být šťastní, že je nezastaví další revizor, když vycházejí z metra například na Můstku! Ale není třeba se ani obávat. Stejné věci jdou samozřejmě říct i o londýnské dopravě. Tohle je spíše obecný odraz toho, jak se lidé chovají a jaká panuje mezi lidmi nálada v této době. Tím se vlastně dá říct, že se těžko srovnává jedno místo s druhým.

K druhé otázce... no, v současné době není až tak velký rozdíl mezi Prahou a Severním Londýnem, kde žiji a kde jsem vyrostl. Posledních 5 let se tam stěhuje hodně Čechů, Slováků a Poláků. V podstatě první co slyším, když se vrátím do Londýna, je mluvit někoho česky v místním supermarketu. :o) Ale charakter města se, myslím,  také hodně změnil. Je více tranzitní – lidé přicházejí a odcházejí spíš, než aby se usidlovali.  Stejně tak toto platí i pro Britské ostrovy a především Londýn, který byl nejvíc ovlivněn a ovlivňujícím městem.

Čím dál častěji začínám mít pocit, že Londýn není zas tak dobré místo kde žít – stává se z něj paranoidní a více nepřátelské místo. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale tranzitní město je velmi hektické a zpravidla bohaté, pestré a zábavné, ale na druhou stranu to myslím znamená méně komunitního ducha, méně otevřenosti a důvěry mezi lidmi a jednoduše se čím dál méně lidí zajímá o to, co se děje v jejich okolí. V určitém smyslu vidím podobnost v aspektech života v Praze, i když jsou pro to důvody historicky jiné. Není ale moc místo vytvořit kompletní historickou, kulturní a socioekonomickou studii v tomhle rozhovoru, co? :o)

No a nakonec je legrační to, že hodně lidí z Prahy se chce stěhovat do Londýna a hodně lidí z Londýna chce do Prahy. :o)

No, 5 prvních věcí, které mě napadly:

Tím, co nejvíc postrádám v Praze a ještě víc mimo město je určitý puls Londýna, pestrost a multikulturní atmosféra (a pak především jiho-indickou vegetariánskou kuchyni!).
Samozřejmě náklady na bydlení a život jsou velmi rozdílné – cena nájmu, jídla, piva, hromadné dopravy, benzínu, víceméně všeho.
Narozdíl od toho je ale v Londýně obrovský výběr – ve smyslu nakupování, dostupnosti, jídla atd. Nepotřebuji vlastně potřebu výběru – znamená to spíše, že je možné najít více zajímavých a méně mainstreamových věcí.
Život v Londýně je tak hektický ve srovnání s Prahou a s dalším zrychlováním se stává více nepohodlným kvůli bezpečnosti atd.
Myslím, že povaha lidí je docela rozdílná – nedá se říct, že by jedna byla horší než ta druhá, především protože jak říkám Londýn se mění a více se "ředí". Takže je těžší mluvit o "typickém" obyvateli. Věci jako respekt z autority (třeba z policie) jsou rozdílné. Záleží jakou část města máš na mysli.

Hardware vs. Software: jsi znám jako producent pracující s HW. Proč jej používáš? Můžeš popsat jak vytváříš "zvuk"?

"Hardware" obecně znamená tradiční studio narozdíl od "software", který obvykle představuje laptop nebo více kompaktní digitální studio. Používám oboje a oboje také kombinuji. Vždy byl v jádru mého studia počítač.

Rozhodně si myslím, že sw se vyvinul v posledních několika letech na takovou úroveň, že je již dnes lepší než většina hw. V současnosti jej používám hodně – v hodně věcech mě k tomu donutilo cestování a určitá závislost na používání laptopu a nyní to již není druhá nejlepší možnost. Je to zcela rovnocenná, i když jiná práce. Existuje několik opravdu neuvěřitelných programů.

SW je mnohem více přístupnější k lidem, kteří podle mě neinvestují čas k učení v jakékoli opravdové hloubce. Více než kdy předtím si myslím, že je potřeba více ctižádosti k učení se možností a způsobů práce než tomu kdy bylo u krabice s knoflíky. Nutnost si našetřit spoustu peněz a ospravedlnit vlastnění kousku často velmi drahého HW, je velmi dobrým způsobem jak si být jistý, že znáš jeho každý centimetr! Tento přístup podle mě nyní hodně chybí.

Ale ten hlavní problém není mezi HW a SW.. Jednoduše je to o interakci a kontrole – většina HW syntetizátorů jsou vlastně SW v krabici, virtuální mix se chová stejně jako velký nahrávací mixpult atd. Způsob, jakým s nimi komunikuješ, je velmi důležitým rozdílem. Hlavním problémem bylo vždy "jak ovládat SW intuitivně". Jednoduše nemůžeš dělat hudbu myší. Je to jako vymalovávat dům skrze otvor ve vstupních dveřích. Dalším důležitým rozdílem mezi HW a SW je způsob ovlivňování signálu – analogové signály se kombinují a ovlivňují navzájem takovým způsobem, který digitální audio neumí. Proces tvorby jako takový, je pak více kreativní než striktně metodický.

Tedy jestli používám SW nebo HW je spíše otázkou toho, jak je ovládám a spojuji. Být donekonečna zaseknutý u malé obrazovky taky není ta nejlepší inspirace.

Nedokážu vysvětlit jak tvořím "zvuk" – je to složité zformulovat. Na jedné straně věnuji velkou pozornost detailům a objevování možností (možná používám větší spojení nebo rozdílné typy SW a HW než jiní). Je pro mě důležité jít až do krajností. Vyvolat a podchytit "nehody" je pro mě základní myšlenkou (to vysvětluje i jméno nedávno vydaných Asymmetric MP3). Je to něco organického, s čím se mi líp pracuje na HW než na SW. Především proces míchání zvuků a nahrávání skladby. Potřebuje to hodně dynamiky, ruce na mixu a život. Úmyslem je přeložit myšlenku nebo emocionální odezvu do hotového kousku hudby – SW nutí lidi více se připravovat a promýšlet dopředu a být preciznější. Nemůžeš vytvořit hudbu, která odráží emoce editováním tečky myší – je to izolované. Tím ale není řečeno, že by tohle nemělo v určitém kontextu fungovat.

Nika je známa svým vegetariánstvím. Jak jsi na tom ty? Kdy jsi se přiklonil k tomuto stylu života? Můžeš se podělit o nějaký spešl recept?

No upřímně, maso nikdy nezaujímalo větší část mého jídelníčku. Nejsem rozhodně z "gulášové" rodiny. Vždy jsme měli hodně vegetariánských jídel, maso možná jednou nebo dvakrát týdně. Důslednější v dietě jsem se stal někdy okolo 15 let – ale nikoli z nějakých morálních důvodů, ale jednoduše proto, protože se tak cítím líp a svým způsobem je to jednodušší a zajímavější. Rozhodně si nemyslím, že bych si tím nějak ubíral nebo něco ztrácel. Vlastně myslím, že tě to nutí se víc zajímat o to, co vlastně dáváš do svého těla. To je docela fundamentální věc, kterou spousta lidí ignoruje. Je tu také hodně špatných informací o vegetariánském jídle v lidech, kteří se neobtěžují to objevovat a nebo věří ve svůj stereotypy. Občas je těžké najít pestrost v nabídce pro vegetariána v ČR, čímž se vlastně dostávám zpět k dostupnosti, o které jsem již psal. Věci se ale pomalu mění, i když to stále hodně brzdí nízký zájem v experimentování s kuchyněmi jiných kultur. Přesto je povzbudivé vidět změnu. Baví mě hodně vařit (na rozdíl od "mikrovlnkářů"). Tak jako tak nemám žádný speciální tajný recept. Budeš se muset optat někoho jiného. :o)

Inigo Kennedy a budoucnost. Miluji dialog na Millsově Tomorrow 01 a tak se tě optám podobně na 3 otázky: Jaký bude život na planetě Zemi za 30 let? Co budou poslouchat naše děti jako hudbu? Věříš, že člověk bude kolonizovat jiné světy?

Když se na to podíváš z nadhledu, život na Zemi bude pravděpodobně stejný jako je teď – politika, konflikty, energetické výpadky atd. a většina lidí se bude pokoušet poprat s jejich vlastním životem a překážkami, na které narážejí. V podstatě tomu tak bylo stovky a tisíce let nazpět. Detaily se samozřejmě změní – pokud bychom věřili tomu, co jsme říkali, bude například ropa velmi vzácná. Nemyslím si, že za rohem čeká "utopie", rozhodně ne v tomhle časovém období. "Civilizovaný" svět začal již trochu přejímat odpovědnost za to jak se chová, ale problém je "začít znovu" a je zde hodně věcí, u kterých je jasné, že se nevyřeší přes noc. Minimálně můžeme jen doufat, že za těch 30 let budou fungovat citlivá rozhodnutí a politiky vlád. Rád bych věřil, že bude učiněno o trochu více vyvážených a důležitých rozhodnutí. Nikoli jen od několika "lídrů" s postranním úmyslem.

Neumím opravdu říct či spekulovat, co budou naše děti poslouchat za 30 let – kdybych to věděl, dělal bych to hned a pak bych byl bohatý. :o) Základní pravidla hudby se jen tak nezmění. Mainstream bude pravděpodobně stále řízen silami marketingu. Distribuce se uvolní, ale je to opravdu těžké odhadnout. Je toho opravdu hodně, co lidé poslouchají. Můžeš říct, že se událo obrovské množství změn mezi například 60’s rock and rollem a 90’s hardcor gabba, ale tohle je taky porovnávání jablka s hruškami. Pop music z 60. let je v podstatě stejná jako dnešní pop music a za 30 let se mainstream asi příliš nezmění. Určitě tu vzniknou nějaké nové škatulky, takže jsem si jistý, že to bude hodně záležet i na tom co budeš po svých dětech chtít. Distribuce, vysílání a produkce hudby budou pokračovat v demokratizaci. Předpokládal bych tedy, že hudba více komunitní, rozdílná a lehko k nalezení – musíme doufat, že sofistikovanost a síla mainstreamového marketingu tohle hledání neznesnadní. Doufám, že moje děti budou mít jednoho dne radost z toho, že našli zaprášenou bednu starých desek – nalezení přehrávače, aby si je mohli poslechnout už bude asi horší!

No a kolonizování jiných světů… Myslím, že do toho lidi půjdou. Zatím máme ale dostatek vlastních starostí, které je potřeba řešit hned! Také množství peněz, které by kolonizování jiného světa spolklo, by bylo v tento moment rozhodně lepší využít na zalepení problémů, které máme na této planetě.

Magická 8: řekni mi 8 věcí nebo lidí, které máš nejraději a bez kterých si neumíš představit život.

Raději zůstanu u "věcí" než u lidí. Samozřejmě jsou zde důležití lidé v mém životě, ale ty si nechám pro sebe. :o)

Bez jakéhokoli pořadí:

- mé zdraví a specifičnost mé mysli
- má svoboda pohybu (a můj pas)
- má svoboda se vyjádřit
- odhodlání se učit novým věcem
- přístup k informacím (internet)
- mé osobní bezpečí
- můj laptop
- být schopen mít děti

No vlastně, když by měl být každý brutálně pravdomluvný, tak by mohl žít více méně bez všeho kromě rodičů, kyslíku a jídla. :o) a možná bez pár piv…


Ptal se pav aka monotype

Shotgun Crew (shotgun@dynamic-line.com)

 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016